RECENZE: Otec a syn Cohenové mají jasno, Leonard ale víc

S jen týdenním rozestupem vydali nová alba otec a syn Cohenové. Bylo by zajímavé zjistit, zda šlo o náhodu, záměr nebo snad dokonce jakési vzájemné hecování.

Leonard Cohen převzal 19. října 2011 ve Španělsku Cenu prince asturského | foto: Reuters

Jisté je, že každý tvůrce, přestože je lze vágně označit za písničkáře, jsou každý jiný a každá z desek zní o dost jinak, je o jiných věcech. Jediná výrazná spojnice, kromě příjmení, je v podobnosti hlasů. Dvaačtyřicetiletý Adam Cohen místy skutečně zní jako jeho tuto neděli čerstvě osmdesátiletý otec Leonard zamlada.

Leonard Cohen: Popular Problems

Leonard Cohen: Popular Problems (obal alba)

První, co posluchače na novém, třináctém albu Leonarda Cohena doslova praští do ucha, je jeho hlas, "ještě hlubší, než jste kdy slyšeli". V úvodním v podstatě čistokrevném blues Slow a v následující Almost Like The Blues s hybným a přitom poklidnýmm aranžmá jako by zpěvákův projev vycházel až odněkud z hloubi záhrobí, vyšší ženské sbory vytvářejí tradiční protiklad, který je jednou z Cohenových "ochranných známek".

Popular Problems

90 %

Leonard Cohen

Leonard Cohen samozřejmě byl vždycky hlavně vypravěč, na nějaký krasozpěv ho neužilo, ovšem i v tomto ohledu zachází tentokrát až na samý práh rytmické recitace. Ale to je naprosto v pořádku, veškerou hudbu obstarají střídmá, v cohenovských intencích hodně tradiční aranžmá, výrazně se lišící od koncertní polohy, z jaké je známe z pražských vystoupení i živých nahrávek.

Vlastně jediná písnička, ve které Cohen pěvecky klene jakousi melodii, je Samson in New Orleans, v níž mu spolu s dámskými vokály sekundují procítěně uvážlivé housle. Občas se ve zvuku objeví elektronikou přiživený rytmus, který připomíná jeho tvorbu z přelomu 80. a 90. let, je ale zasazen, jako v písni A Street, do kontextu americké tradiční hudby, zde nejblíže gospelu.

Právě tyto "černé" žánry jsou tím, co se hudebně Cohenovi momentálně honí hlavou, ostatně to bylo cítit už na minulé desce Old Ideas. A třeba zakomponování jen velmi občasných, ale o to působivějších skluzů resofonické kytary do riffů dechové sekce v písni My Oh My, je pro ctitele těchto afroamerických vyjadřovacích prostředků vyloženě lahůdkové. Po hudební stránce je v této souvislosti album zajímavé i proto, že je produkoval Patrick Leonard, známý spoluprací s Madonnou.

Leonard Cohen v Praze (2009)

Obsahová témata alba jsou nastíněna s lehkou nadsázkou už v poněkud paradoxním titulu desky - z veké části se skutečně Cohen inspiroval "populárními problémy" současnosti. Přichází s básnickými reflexemi středovýchodního konfliktu v písni Nevermind, kterou ilustruje i arabský melodický i jazykový vstup zpěvačky, s ohlasem 11. září (A Street) či důsledků přírodní pohromy New Orleansu (Samson In New Orleans).

Obecnou tematiku "narušuje" sebereflexivními písněmi Born In Chains a You Got Me Singing, jakož i pro něj velmi typickými písněmi milostnými (Did I Ever Love You, My Oh My).

Každý, kdo má Leonarda Cohena rád, na Popular Problems dostane vrchovatě všeho, co požaduje, a to i přes krátkou stopáž jen o málo víc než třiceti uhrančivých, vemlouvavých minut.

Adam Cohen: We Go Home

Adam Cohen (obal alba)

Leonardův syn Adam, kterého jsme v Česku viděli živě už dvakrát, v roce 2011 v Praze a o rok později na trutnovském festivalu, přichází se svým pátým albem. Potatil se nepochybně v uvážlivosti, se kterou klade důraz na každý tón, na každý zvuk, který se na jeho albu objeví. 

Album je z větší části klidné, přes klasické prostředky zní - samozřejmě v souladu s interpretovým věkem - moderněji, zapadá do nynějších souřadnic folkového mainstreamu a místy, třeba ve svižnější titulní písni, se až dotýká "rukodělného" popu.

We Go Home

80 %

Adam Cohen

"Mladý Cohen" se na rozdíl od svého otce nerozhlíží tak daleko, není ani literát, kterému spíš náhodou přistála v ruce kytara, je mnohem víc ryzím písničkářem. Jeho písně jsou osobní, rodinné, neprovokují nějak extra k meditacím.

Adam Cohen v Trutnově (2012)

I on ale (ovšem který písničkář, a vlastně jakýkoli člověk nikoli?) hodně přemýší o lásce. A to za doprovodu přirozeně k sobě ladících prostředků, jako je klasicky znějící kytara s nylonovými strunami, klavír, smyčce a lehká rytmika.

Album Adama Cohena není takovou událostí jako novinka jeho otce, to je samozřejmé, v tom to ostatně mají všechny děti slavných rodičů těžší. Rozhodně ale nedělá ani zdaleka žádnou "genetickou ostudu".