Jednoznačně nejslavnější parodie Mony Lisy je možná také vůbec nejstarší. V roce 1919 ji vytvořil slavný francouzský avantgardista Marcel Duchamp (1887–1968), a to tak, že na levný tisk reprodukce přimaloval Moně Lise vousy. Dílo, považované za jeden ze stěžejních projevů dada, nazval L. H. O. O. Q., tedy zkratkou, jež nese v plném znění hned několik významů, většinou "explicitních". Duchampovo dílo existuje v několika verzích z různých období.
K tématu Mony Lisy se vyjádřila spousta umělců od začátku 20. století po dnešek. Ať už formou přímé parodie, tedy úpravy klasického da Vinciho obrazu, přes vlastní pojetí stejné figury, až po inspiraci, kterou vnímáme jen při velmi blízkém zkoumání (a při vědomí názvu obrazu). Monu Lisu po svém namalovali například Kazimir Malevič, René Magritte, Fernand Légér, Robert Rauschenberg, Keith Haring i "zlobivý" Banksy. V řadě se neztratí ani Jean-Michel Basquiat (1960–1988).
Mona Lisa fascinovala – stejně jako všechny celebrity, byť tato byla renesanční – i Andyho Warhola (1928–1987) a zpracoval ji hned na několik různých způsobů. Nejslavnější nese název Thirty are Better than One. Zda je třicet vytištěných "Giocond" skutečně lepších než jedna namalovaná, o tom lze vést spory. To je ale také jediné, co s tím lze dělat.
Když surrealista Salvador Dalí (1910–1989) pocítil potřebu popasovat se se slavnou renesanční ikonou, zvolil pro něj naprosto typickou formu. Dostál své pověsti největšího uměleckého narcise 20. století a chudince Moně implantoval svoji tvář. Včetně onoho rapírovitého kníru.
Jak by ji asi namaloval...?
Na internetu toho kolují spousty a kdybychom si udělali statistiku, ze všech úprav slavných obrazů by bezpochyby právě Mona Lisa zvítězila na celé čáře. Více či méně invenční úpravy často vycházejí z malířského rukopisu slavných malířů. Například Holanďana Hieronyma Bosche (cca 1450–1516).
Na parafrázi ve stylu Raffaela Sanzia da Urbina, známého jako Raffael Santi (1483–1520), je nejzábavnější úvaha, že umělec žil ve stejné době jako Leonardo a živou předlohu Mony Lisy (portrét vznikl mezi lety 1502 a 1519) mohl teoreticky osobně znát. Namaloval by ji opravdu takhle?
Skočme o pár století kupředu. Jsme na začátku 20. století, kdy téměř co rok, to nový výtvarný směr – a snad všechny si vyzkoušel všežravý Pablo Picasso (1881–1973). Nejvíce nám nicméně splývá s kubismem. Mohla by picassovská kubistická Mona Lisa vypadat třeba takhle?
Mona Lisa metalovým zpěvákem?
K oblíbeným kratochvílím internetových tvůrců patří implantace obličejů nejrůznějších hvězd (pop)kultury na místo údajně záhadné tváře Mony Lisy. Vědecké kruhy se už léta dohadují, zda Mona Lisa náhodou není dovedně zakamuflovaným da Vinciho autoportrétem. Takhle nějak by to mohlo dopadnout, kdyby umělec zvolil přímočařejší cestu.
Z nebožtíka Michaela Jacksona si už dělal legraci kdekdo. V tuto chvíli nechme stranou, zda oprávněně či nikoli, jisté je, že jako Mona Lisa, jež "odložila masku", je... řekněme... "úhledný".
Originální výraz Mony Lisy lze jistě označit za ušlechtilý. Jak je tomu ve chvíli, kdy jej nahradí poněkud "jednodušší" tvář Ozzyho Osbournea? Ano, jen netopýří pařátek mezi rty jako by chyběl...
Není úplně jisté, co vlastně byla Mona Lisa zač, pokud tedy vůbec existovala. Téměř jisté je, že taková alotria, jaká má na svědomí Mr. Bean, by ale nedokázala ani za několik životů.
Když už jsme u těch fiktivních filmových postav, vyzkoušejme si, jak by vypadal "sci-fi crossover" Mony Lisy a Hvězdných válek. Kupodivu, renesanční kráska si s princeznou Leiou docela rozumí.
Jako prodejní logo
Všeho, co je úspěšné, se dříve nebo později – a s větším či menším vkusem – zmocní reklama. Jistě do ní můžeme zahrnout i titulní stránky časopisů. Tím, který v době americké aféry Lewinská využil davinciovský motiv, byl The New Yorker.
Je to možná podivné, používat Monu Lisu zrovna jako reklamní logo k prodeji vložek proti inkontinenci, ale tenhle mix je dokonalý. Sluší to Whoopi Goldbergové jako Moně Lise, ale vlastně i naopak.