Ti čtyři fanoušci se potkali poprvé a padli si do noty. Jak by ne, spojovalo je předem jasné téma: Michal David, jeho hudba i to, jak ho špiní kritika.
Pavel Fulín je jediný muž z fanklubu, který se ozval, že přijede. Potvrzuje to fakt, že mezi posluchači Michala Davida převažují ženy. Nejvíc jich je ve věku nad třicet let. Nejmladší z těch, které přišly na naše setkání, je čtyřiadvacetiletá zakladatelka fanklubu a správkyně stránek Jana Petrová, nejstarší dvaapadesátiletá Helena Žufničková. Monika Pokludová je věkově mezi nimi.
Pavel začal Michalovy písničky poslouchat už v první polovině 80. let, na první koncert však šel až jako učeň v roce 1989. "Bylo to trochu podobné jako v Diskopříběhu. Byl jsem na učňáku stejně jako hlavní hrdina, věděl jsem, jaké to je mít problémy s mistrem. Teprve ráno jsem zjistil, že v Lucerně bude Michal hrát, jen jsem přiběhl domů, hodil do kouta tašku a utíkal tam. Naštěstí byly ještě lístky," vzpomíná.
Byl to prý úžasný zážitek. Zná snad všechny Davidovy písničky, má doma všechna cédéčka, něco ještě na deskách a nostalgicky i na kazetách. Když zjistil, že asi před měsícem vyšlo na novinových stáncích nové kompilační cédéčko, zvažoval, jestli si kupovat něco, co už doma má. "Nakonec jsem udělal dobře, že jsem si ho koupil, některé předělávky jsou hezčí než ty původní verze," tvrdí.
Při jeho písni tančím s vnukem
Nejraději ze všech má Pavel písničku Největší z nálezů a ztrát z filmu Láska z pasáže. "Tu bych si nechal zahrát na pohřbu, říkal jsem to i mámě: Poslouchej, tohle chci zahrát, kdybych umřel," vypráví.
Monika má tuhle písničku také mezi oblíbenými, nijak na ní však netrvá: "Mám ráda všechny Míšovy písničky. Jsou o lásce, mají nadčasové texty." Helena jim vstupuje do vyprávění. "Přesně to o tom pohřbu jsem říkala svému partnerovi. Až umřu, zahrajte mi na pohřbu Michalovo Nonstop, já chci žít nonstop," pobrukuje si a naznačuje rytmus.
Právě kvůli rytmu Michalovy muziky ji má tak ráda. "Žehlím u ní, vytírám, tančím na ni se svým desetiletým vnukem. Míšovi dokonce vděčím trochu i za to, že jsem ještě na světě," říká. Prodělala totiž náročnou léčbu v nemocnici a právě její oblíbená hudba ji prý z toho psychicky dostala.
Kromě Michala Davida ještě miluje Karla Gotta. "Míša se toho od Karla hodně naučil. Takovou tu noblesu, zacházení s fanoušky. Oba jsou hrozně milí, když za nimi přijdete po koncertě, neodmítnou vás, nechovají se jako hvězdy, nejsou namyšlení," vysvětluje Helena a hned hledá v telefonu písničku Ruská Máša, o které byla před chvílí řeč. Pouští ji ostatním, pak zeslabuje zvuk, hudba jako kulisa zůstává.
A Monika vypráví, jak se s Michalem poprvé potkala, aby potvrdila, jak milý na své fanoušky je. "Bylo to prvního května před několika lety po jeho koncertě v Třinci pod širým nebem. Měla jsem pro něj plyšáka. Hledala jsem Michala, když vystoupení skončilo. Byla jsem zoufalá, nikde nebyl. Až pak mi jeden z pořadatelů řekl, kde ho najdu. A Míša mi dal pusu na tvář, jak se na první máj sluší," vypráví.
Logicky se ptám, jestli její přítel nežárlí. "Teď zrovna žádného nemám. Všichni ti předchozí však byli menší a měli bříško," srovnává je s Davidem. A Helena jí hned skočí do řeči: "To je pravda, měl by trochu zhubnout." S tím však Monika nesouhlasí, chce mít svůj idol takový, jaký je.
Až vyhraju ve sportce, pozvu si Míšu
Okolí prý s jejich davidovským fanatismem nemá problém. Sice se občas někdo zasměje a přidá vtípek k dobru, ale přátelé i kolegové si už zvykli. "Dokonce mi i připomínají, kdy bude mít Míša poblíž nějaký koncert," směje se Monika.
Helena si svůj lehce přehnaný obdiv k Davidovi uvědomuje. "Jasně, jsem trochu cvok. Až vyhraju ve sportce, mám jeden sen: pozvu na večeři doktory, kteří se o mě ve střešovické nemocnici starali, a zaplatím Míšovi, aby nám k tomu zahrál a zazpíval," tvrdí.
Jediný muž mezi fanynkami dokáže být místy i trochu kritický – chybí mu nová deska. "Míša píše hudbu pro ostatní, ale my bychom radši viděli na pódiu jeho," přeje si. Pouštím se na tenký led a ptám se na kritiky. Všichni čtyři fanoušci mají jasno: jde jen o závist a nepochopení.
Ani Davidovo působení za totality je nerozhodí. "Třeba taková Marta Kubišová, tu já mám moc ráda. Nevyčítám jí nic, měla hezký postoj, když bojovala proti komunistům, ale zpěváci by měli hlavně zpívat. Vydala málo desek, protože zpívat nemohla. Měla se jako Míša občas usmívat a myslet si svoje, ale nepouštět se do kritiky režimu, mohla nám fanouškům nechat víc," říká Helena.
A jak je možné, že v době internetu a dostupnosti veškeré myslitelné hudby ze všech koutů světa, v době elektroniky a vlády úplně jiných žánrů je Michal David u nás pořád tak oblíbený? "Protože má krásné texty a umí krásnou muziku. Není to žádné hloupé tuc tuc nebo angličtina, které nikdo nerozumí," myslí si Jana. Ostatní se shodují na tom, že se taková obliba vysvětlit nedá, hudební vkus je pro ně nepopsatelný a nepojmenovatelný.
Stojí i za stovky kilometrů
Jana se s Michalem setkává ze všech asi nejčastěji, jako oficiální zástupkyně fanklubu a správkyně stránek s ním jedná, vymáhá z něj termíny či podpisy pro fanoušky. K padesátinám chystá pro Michala Davida dárek, překvapení, které jsem slíbila nevyzradit.
Chce mu ho předat 17. června po jeho koncertě k padesátým narozeninám, na který má už dlouho lístky. Na koncert se chystají i ostatní Davidovi fanoušci. Unisono mu přejí hodně zdraví, lásky, štěstí a tvůrčích nápadů.
"Ať dělá cokoli, hlavně ať je šťastný," vzkazuje svému idolu Monika. Hned po focení pospíchá na nádraží, vrací se totiž domů do Ostravy. Přijela jen kvůli setkání a rozhovoru. "Michal za ty stovky kilometrů strávených ve vlaku stojí," uzavírá.
