Země širých stepí, majestátních hor, jiskrně čistých řek a především nedotčené přírody? To už o Mongolsku bohužel úplně neplatí. Pokrok a civilizační vymoženosti, které sem dorazily, si na zdejší krajině vybírají svou daň. Stát rozlohou skoro dvacetkrát větší než Česko, zato však s třetinovým počtem obyvatel, se dnes utápí v odpadcích.
Vinu na tom, že se idylická krajina mění na skládku, má nešťastný souběh jinak šťastných okolností. V Mongolsku se zvyšuje dopravní dostupnost venkova, zlepšuje se životní úroveň obyvatel, narůstá urbanizace, v obchodech se objevuje cenově přístupnější komerční zboží ze zahraničí. Jenže tamní kultura není zvyklá nakládat s odpady, jež taková civilizace produkuje.
Jen pro srovnání, podle statistiky ministerstva životního prostředí na jednoho každého obyvatele Česka připadá průměrně 562 kilogramů vyprodukovaných komunálních odpadů. A přibližně 30–40 kilogramů z toho objemu jsou plasty. V Mongolsku je ten přepočet mnohem vyšší. Na každého obyvatele tu připadá produkce 985 kilogramů odpadů, z toho 138 kilogramů plastů. Je to výsledek, který řadí Mongolsko mezi desítku zemí s největší produkcí plastových odpadů na světě.
Problém, který tam s plastovými odpady mají, dokreslují ještě dvě informace. Předně, objem vznikajících odpadů se v Mongolsku oproti roku 2008 znásobil jedenáctkrát. A za druhé, recyklováno je tu jen necelých sedm procent z té rychle přibývající laviny odpadů. Plasty však nejsou recyklovány ani z jednoho jediného procenta vznikajícího množství.
Kvůli decentralizované povaze zasídlení – polovina obyvatel žije v hlavním městě, druhá osidluje zbytek té ohromné rozlohy „venkova“ – tu prakticky nefunguje odpadové hospodářství.
Plasty jsou na věčnost
Od cestovatelů, kteří se v posledních letech vydali do Mongolska (i od neziskových organizací, které tu působí), tak přicházejí skutečně znepokojivé zprávy. O tom, že ta příslovečně nedotčená a člověkem nezasažená krajina je zanášena jednorázovými sáčky, igelitkami, plastovými kanystry, PET láhvemi. O tom, jak se ty průzračně čisté říčky plní odpadky, a jak pokojné scenérie s roztroušenými jurtami kazí haldy hořících odpadků.
A aby toho nebylo málo, doplňují ochránci přírody pochmurné zkazky o tom, jak na okraji pouště Gobi hynou divoká zvířata, například endemické sajgy mongolské, protože mají žaludky přeplněné plasty.
Jak k něčemu takovému vůbec mohlo dojít? Ztrácejí snad Mongolové úctu k přírodě, která pro ně byla vždy posvátná?
Bohužel, po desítky generací byli místní vedení k tomu, že odpadky vlastně problém nepředstavují. Výrobky z kůže, dřeva, pálené hlíny, textilie oděvů i sedlové brašny, které používali, sloužily svému účelu tak dlouho, než se rozbily a nedaly se opravit. A pak při nomádském stěhování na jinou pastvinu bylo běžné nechat je za sebou, protože se tyto přírodní materiály samy dříve nebo později rozložily.
Všude panelák, jurta a panelák. Netradiční procházka Ulánbátarem překvapí |
Mongolská společnost možná byla po dlouhá léta v mnoha ohledech téměř negramotná, ale zato prakticky bezodpadová. A kultura zažité bezstarostnosti při nakládání s odpadky bohužel přetrvala až do současnosti, kdy jsou mongolské domácnosti přeplněné sice navýsost praktickými – lehkými a odolnými – ale zato nezničitelnými plasty. A ty z přírody nezmizí ani za stovky let.
Ve venkovských oblastech je nakládání s odpady obvykle horší než ve městě. V tzv. soumech – okresech, tvořenými jedinou vesnici obklopenou stepí, kde žijí kočovní pastevci – prakticky neexistuje třídění. Veškerý odpad, od běžného domovního odpadu až po jedovatější substance, je bez rozdílu odkládán na skládky umístěné na okraji obce.
Tyto skládky jsou otevřené a nezabezpečené, proto je odpad roznášen silnými větry po kraji. Většina kočovných pastevců žijících mimo soum se také nestará o nějaké vynášení odpadu na skládku. Buď ho spálí anebo zahodí, jak bývalo zvykem.
Sběrný dvůr na samotě
Že je s tím něco v nepořádku samozřejmě Mongolové zaznamenali. Kdyby nic jiného, stáda jejich rohatého dobytka hynou z těch samých příčin jako sajgy. Kvůli plastům v zažívacím traktu. „Vždycky nějaké najdeme, když připravujeme maso,“ vypráví například Džalba Batdelgerová. „Krávy, kozy i ovce je spásají.“
Co s tím? Jedno z možných řešení naznačuje přístup mongolské neziskovky EcoSoum a projektu EU-SWITCH, spolufinancovaného z fondů Evropské unie. Jeho cílem je dosáhnout v Mongolsku udržitelné recyklace plastů. A alespoň v určité minimální míře dosáhnout toho, aby ještě donedávna nedotčená krajina nepřipomínala skládku.
Projekt je mimo jiné zajímavý tím, že součástí realizačního týmu jsou organizace z Česka. Například Charita Česká republika a Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka.
Jedním z jejich prvních společných pilotních počinů je zřízení sběrného dvora v jednom se soumů, v němž jsou plastové odpady shromažďovány, lisovány a poté odesílány k dalšímu zpracování v Ulánbátaru.
Měsíčně tu takto shromáždí – od obyvatel jedné jediné vesnice – 300 kilogramů plastů. „Pokud tu dosáhneme dobrých výsledků, můžeme s tím pokračovat i v dalších osadách,“ popisuje zakladatelka a koordinátorka EcoSoum, Gursed Narantujová.
Obyvatelé, v jejichž soum se teď sběrný dvůr nachází, si novou vymoženost pochvalují. Plastové odpadky už nepálí, a ani je už neodnáší vítr. Jestli to bude opravdu k záchraně pověstné čistoty mongolské krajiny stačit, to teprve ukáže čas.