Včera v 7.00 ráno začali Hrubý s Jarošem stoupat 50ti stupňovým srázem - překonali několik krátkých žlábků a skalních stěnek a sněhových převějových hřebínků - a po čtyřech hodinách založili ve výšce 7200 metrů třetí tábor. Šéf expedice Zdeněk hrubý řekl: "Byl bych radši, kdyby jsme camp mohli postavit ještě o 200 metrů výš, ale tam už nikde není žádná šance na ukotvení stanu."
Za jediné alespoň trochu bezpečné místo pro tábor označil úroveň 7200 metrů na "Česenu" Radek Jaroš: "Vykopali jsme plošinu pod výrazným skalním převisem a stan máme chráněn navíc ještě z jedné strany i výraznou sněhovou převějí."
Hrubý cestou trochu riskoval omrzliny prstů na pravé noze, protože ráno - i když bylo jasné, že cestou nevystoupí teplota nad -10stupňů Celsia - vzal si jen tenké ponožky. Nakonec hned po příchodu do C3, kde už měli postavený stan členové internacionální expedice, vlezl k nim a čtvrthodinovou masáží stydnoucích nohou zabránil omrzlinám.
Cestou do C3 minuli oba horolezci několik zničených stanů. V jednom z nich - po loňské japonské expedici - jsou prý dodnes výborné výškové spacáky. Nález ale spíš mluví o tom, že stěna Qgiru je natolik drsné místo, že ani ten nejkvalitnější materiál tady dlouho nevydrží. Z věcí Japonců od loňska tu zbyly jen tragicky působící cáry stanů a spacáků.
Dnes stoupá do C2 a zítra plánuje C3 skupina Šimůnek, Vomáčková, Ondřej. Nesou do výškových campů hlavně jídlo a jdou si pro aklimatizaci. Podle Hrubého totiž už přišel čas na naplánování vybudování posledního, čtvrtého výškového tábora - někde ve výšce 7900 - a to už je zároveň i řeč o prvním pokusu zaútočit na vrchol K2!
Zima navrchu, v základním táboře...
Teplo, chtělo by se říct. Horolezci by si to taky sakramentsky přáli, protože z výškových kempů slezou vždycky na jednu stranu pořádně spocení, ale zároveň i vymrzlí a hladoví. V takové chvíli teploučké hnízdečko základního tábora s navoženými hrnci - to je sen každého, kdo sestupuje. Jenomže ne se vším tady v základním táboře můžeme TRVALE sloužit. Tak k tomu teplu. Základní tábor je v 5200 metrech. Přes den, když svítí slunce, je v jídelním stanu i kolem 30ti stupňů. Máme hned pod celtovou střechou teploměr. To je pohodička - tričko, opalovací krémy, sandálky. Ani se nechce věřit, že sedíme a sušenky k čaji přikusujeme
dobrých 400 metrů nad vrcholem MontBlancu (jen tak ilustračně).
Jenomže ouha, když slunce zajde - tak kolem půl páté odpoledne - za jihozápadní hranu K2. Aniž by se horolezci - do té doby vyvalení nalehko jako na pláži - domluvili, najednou vstanou, vlezou každý do svého stanu, tři minuty tam štrachají a pak zase vylezou a vrátí se do jídelnho stanu. To už ale má každý na sobě fleesové podvlíkačky, neprofukující kalhoty, těžké bufy s beránkem, termotrika, fleesové bundičky, péřovky a čepice. Teploměr pod střechou stanu v tu chvíli ještě ukazuje 27 stupňů Celsia, ale jedna jistota tu je: během následujících osmi minut tu máme -3.
Dvojí řeč
Oficiální národní a úřední řečí Pákistánu byla už před lety ustanovena Urdu. Takové Blablabla-chrrr-blablabla-hummm. Jenomže stát Pákistán zahrnuje dobrých 150 miliónů lidí a rozhodně ne všichni mají Urdu za své. A tak ve stejné době byla ustanovena úředním jazykem i angličtina - aby se opravdu všichni dohodli.
Spoléháme tedy na to, že například každý voják - v Pákistánské ozbrojené armádě, kde se údajně velí výhradně v angličtině - nám může poradit třeba cestu dál. I ptám se jednoho bojovníka cestou po ledovci Baltoro:
Je tohle cesta na Concordii?
OK Sir!
Za jak dlouho tam budu?
OK Sir!
Rozumíte mi?
OK Sir!
Ty vole, ty neumíš anglicky ani prd, viď?
OK Sir!!!
Dobře, mohla to být náhoda. Jsou tu ale i jiní Pákistánci, kteří nepoměrně líp, než ten jeden voják, demonstrují své soužití s angličtinou. Slyšel jsem tuhle mluvit našeho styčného důstojníka s kuchařem. A bylo to: Blablabla-Yes-blabla-uhmm-No-Bla-urmm-blabla-Shit!
