Camp u osmi pradlenek

Odpočinkový den není zařazen do harmonogramu ani tak kvůli českým horolezců, ale kvůli nosičům - před vstupem na ledovec si musí napéct čapáti - placky do zásoby. Na ledu totiž žádný ohýnek rozdělat nelze a toho dříví také mezi ledovcovými trhlinami není nejvíce. A tak jsme měli den volna. Po několika dnech plahočení to byla alespoň příležitost umýt se. A nejen to. V ledovcové řece jsme si prali nejnutnější prádlo.

Došlo k prvnímu zranění! Radek Jaroš si poranil víčko levého oka. Podařilo se mu to dost kuriózním způsobem - kýchnul, pořádně se přitom předklonil a vrazil si do oka větev keře. Zdeněk Hrubý mu pinzetou potom tahal třísky z horního víčka a ránu čistil gázou. Není to snad nic vážného.

Česká expedice Himalaya 8000, která chce zdolat druhou nejvyšší horu světa K2, je bez lékaře ačkoliv jeho přítomnost je velmi nutná. Horolezci proto hledají sponzora, který by zaplatil 150 tisíc korun na cestu a pobyt erudovaného odborníka. V případě, že můžete pomoci, kontaktujte redakci iDNES - cestování na e-mailu: [e-mail].

Druhým zdravotně postiženým je Josef Šimůnek. Během posledního treku mu sjela ponožka a než si toho všiml, odřel si patu na levé noze. Nejprve to vypadao, že nebude moci dva tři dny do bot, potom jsme uvažovali o přelepení paty páskou na koberce a vytvořit malé patové brněníčko a pak Soňa Vomákčková nasadila do léčby olej z čajovníku a podle všeho Josef zítra vyrazí se všemi na ledovec.

Soňa začala zvláštním aparátem měřit, jak u každého probíhá aklimatizace. Camp Payu je ve výšce 3300 metrů a podle hodnot saturace kyslíku krví a tepové frekvence je dobře poznat, jak organismus přivyká výšce. Zatím jest závěr jediný: všichni jsou v nejlepčí kondici.

Studená voda a pichlavé oko

Koupat se v říčce, která pramení v 600 metrů vzdáleném ledovci, je vysloveně frajeřina. Voda je voda jenom tím, že teče. Teplota je odhadována mezi -1 a 12 stupni. Navíc není nijak dvakrát křišťálová, je v ní spousta šedivého písku. Takže jediná možnost, jak se bez omrzlin umýt, skýtají louže na březích. Některé jsou dost velké, takže se do nich vejdou dva až tři horolezci najednou.

Stojíme po kotníky ve vodě, mydlíme si hlavy a zadky a poléváme se z kuchyně vypůjčenými hrnky. Jsme přitom oblíbenou kratochvílí nosičů. Trochu hůř je
na tom Soňa, ta musí hledat louži o hezkých pár set metrů blíž k ledovci. Pákistánské oči (ale i oči části bulharské erxpedice) byly
sakramentsky pichlavé.

Mlha před armádou, mlha za armádou...

Kdo straší turistu před cestou do Pákistánu tím, že všude číhá nebezpečí a především armáda, kecá. Ale možná zase ne tak moc. Je pravda, že uniformu cestou mezi horami prakticky vidět nelze. Místní obyvatelé jsou přívětiví. Žertovat můžete na jakákoliv témata. Nikdo nemá problémy například kvůli dalekohledu, satelitnímu telefonu nebo diktafonu. Tohle jsou v tuhých vojenských diktaturách obvykle pronásledované propriety. Tady je to v klidu.

Ale taky je pravda, že celou cestu se můžeme řídit drátem polních telefonů, občas míjíme hromady kanystrů, holioporty, jednou dvakrát za den nám nad hlavou přeletí vrtulníky v khaki a při koupání ukazuje Chalid kousek za morénu ledovce a říká, táhle nechoď tam je, tam je, ... tam prostě nechoď!