Rejlek začal včelařit před osmi lety. Loni se rozhodl pořídit pár úlů i pro charitu, aby mohla vyrábět a prodávat vlastní med. Jičínská organizace byla do té doby stejně jako jiné charity závislá pouze na dotacích. Z nich však nelze čerpat peníze v krizových případech.
„Setkáváme se s příběhy lidí, kterým se nečekaně obrátil život vzhůru nohama. Třeba když rodina vyhoří, my jim nabídneme hotovost, za kterou si mohou koupit hygienické potřeby nebo jídlo. Jenže my tyto peníze musíme někde mít, takže si je musíme vydělat,“ říká David Rejlek. Za třináct let, co je v čele jičínské neziskové organizace, pamatuje už šest vyhořelých rodinných domů.
„Rodiny nešťastnou náhodou vyhoří a nic jim nezůstane. Nemají čas čekat, až splní všechny zákonné podmínky, které jim nadiktoval úředník za přepážkou, aby dostali peníze. Kvůli těmto případům jsme se jednou dostali do fáze, kdy jsme si řekli, že bychom rádi taky podnikali a měli hotovost, o které si budeme sami rozhodovat bez dotačních pokynů. Proto jsme se rozhodli prodávat med,“ vysvětluje ředitel.
Řada charit už takhle podniká v ledasčem. „Tak jsem si myslel, že by to mohlo fungovat i u nás, a musím říct, že to docela jde. Letos jsme vytočili čtyři metráky medu a půlku už máme prodanou. To ještě nepřišla zima ani podzimní období, kdy lidé kýchají a shání se po medu,“ pokračuje.
Charita má od loňského roku třináct úlů u Valdštejnovy lodžie v Jičíně. Rejlek kolem nápadu postavit úly právě na tomto místě chodil dlouho.
„Bylo to několik let. Nakonec jsem zašel na městský úřad, kde jsem se dohodl, že to může být. Je to ideální místo, hlavně proto, že jsou tu lípy, což je pro včely perfektní,“ ukazuje do okolí.
Včelaření je pro Rejlka dobrodružství, ale rád by sehnal ještě pracovníka, který by na včely pravidelně dohlížel. „Chtěli bychom to rozšířit, už máme připravené další úly. Už jsem tady dva včelaře měl, ale musel jsem se s nimi rozloučit,“ podotýká.
Charita med prodává ve svém středisku a městském informačním centru v Jičíně: „Květový máme kilo za 140 a tmavý za 160 korun. Díky medu vyděláme ročně asi 30 až 40 tisíc korun.“
Letošní výpadek sociálních peněz, jenž postihl většinu charit, se jičínské vyhnul. Přesto je pro organizaci každá koruna dobrá. „Vím, že na tom jsou jinde hůř. Tenhle rok jsme měli prostě štěstí, ale to se může příště obrátit,“ říká Rejlek.
Vydělanými penězi podporuje sociálně slabé. „Projekt je zaměřen na rodiny pod sociálněprávní ochranou. To znamená, že na určité rodiny je veden spis. V nich se úřednice setkávají s velkou chudobou, jež má dopad na děti,“ míní.
Těmto rodinám chybí zejména základní potřeby, což vede k odebrání dětí a jejich umístění do ústavů. „Než se to stane, snažíme se rodině pomoci my. Nakoupíme potřebné věci, jako je postýlka, jídlo či hygienické potřeby. Někdy by dotyčná matka zasloužila pár facek, protože všechno odnáší její děti. To my ale nemůžeme hodnotit,“ říká.
Finanční nevěry
Charita se o rodiny stará dlouhodobě. „Pak se sejde skupina složená z úřednic ze sociálně-právní ochrany, my a někdy třeba i lékař nebo policie. Dohadujeme se, kdo a co bude dělat. Rodiče jsou u toho, aby věděli, jaké mají povinnosti. Dozvědí se, s kým mají co řešit, a taky jim sdělíme, co se stane, když to dělat nebudou,“ vysvětluje.
Mnohdy musí pracovníci charity rodiny učit, jak se mají o děti starat. „Třeba se stane, že rodičům řekneme, ať dětem přečtou pohádku, a zjistíme, že vůbec neumí číst nebo že nerozumí psanému textu. Dokážou třeba přečíst slovo, ale vůbec nevědí, co znamená,“ podotýká Rejlek.
Podle něj se rodiny kvůli negramotnosti dostávají do ještě větších problémů, těmi jsou dluhy.
„Když jim přijde úřední dopis, nevědí co s ním a zahodí ho. Takhle vznikají další problémy, protože mají půjčky a ani třeba nevědí, že ten druhý dluží. Tomu říkáme finanční nevěra. Všechno se na ně postupně nabaluje. My do toho přijdeme a musíme to řešit. Právě pro tyhle věci chceme mít nějaké peníze, abychom je mohli hned vzít,“ nastiňuje další příběhy, kdy pomáhají peníze za med.
Rejlek upozorňuje, že charita nemůže nutit rodiny k tomu, aby se změnily: „Ten člověk třeba ani neví, co po něm chceme, žije si ve své bublině a stačí mu to. Neví, že může žít i jinak. Jeho dítě potom dostane do života, že se nemusí snažit, bude mu stačit, že si vezme půjčky a dojde si pro dávky. Nejsou zvyklí trpět, že nemají peníze.“
A vzpomíná na další trpký příběh: „Matka třináctileté dívky nedokázala rozpoznat, zda je správné, že její dcera spí se starším klukem. Taky jsme to museli řešit my.“ A jedním dechem dodává: „Tyto příběhy jsou kolem nás. Kdo je chce vidět, tak je vidí. Kdo ne, vyhýbá se.“
