Během kariéry dosáhl na více než 200 etapových triumfů, dvanáct z nich vybojoval na Tour de France, osm na španělské Vueltě.
Na francouzské Grand Tour získal šestkrát zelený dres. Byl to rekord do té doby, než ho překonal slovenský fenomén Peter Sagan se sedmi triumfy.
K tomu čtyřikrát zvítězil na klasice Milán-San Remo, třikrát na Paříž-Tours, jednou na Amstel Gold Race…
Taková je vizitka Erika Zabela.
Z dráhaře sprinterem
Narodil se ve Východním Berlíně. Jeho otec Detlef byl bývalým cyklistickým reprezentantem, devátým mužem Závodu míru v roce 1955.
„Cyklistika je velice tvrdý sport, možná vůbec ten nejtvrdší,“ řekl mu jednou otec. „Pokud ji chceš dělat, musíš do ní dát všechno.“
A to Zabel dělal.
Už odmalička ho to ke kolům táhlo. „Jakmile jsem na něj poprvé sedl, hned jsem se zamiloval,“ líčil. „Bylo to, jako kdybych se nakazil cyklistickým virem.“
Jako mladý doufal, že se proslaví na dráze. Na juniorských světových šampionátech skončil s východoněmeckým výběrem třetí ve sprintu, v bodovacím závodě se blýskl pátým místem.
V devatenácti se stal součástí profesionálního národního týmu. „Doufal jsem, že jako sportovec budu mít hezký život a nadějnou budoucnost,“ vzpomínal.
Jeho dráhový plán však nevyšel.
Po jedné neúspěšné kvalifikaci na mistrovství světa za ním přišel trenér. Zuřil, spílal mu, poté mu sebral týmové kolo a prohlásil, že je s profesionální cyklistikou konec.
V ten moment byl Zabel na dně, jenže jak se později ukázalo, byla to vlastně výhra. Dráhu vyměnil za silnici a jeho kariéra byla opět na vzestupu.
Když prohrát, tak neobyčejně
Po pádu Berlínské zdi se přestěhoval do Dortmundu, kde závodil za tým RC Olympia, jehož vedl slavný německý cyklista Hans Junkermann.
A jak říká, právě tam to všechno začalo.
„Měl jsem východoněmeckou tréninkovou disciplínu – v deset hodin pro mě znamenalo v 9:58, sto kilometrů bylo sto deset,“ vyprávěl. „A právě to se ve spojení s mezinárodním pojetím západoněmecké cyklistiky ukázalo jako klíčové.“
Ještě jako amatér získal na prvním společném šampionátu sjednoceného Německa stříbro, v následující sezoně skončil čtvrtý na olympijských hrách v Barceloně 1992.
Bylo jasné, že brzy přijde nabídka z profesionálního týmu.
A ta skutečně přišla.
Stalo se před letyHistorický seriál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu najdete přehledně ZDE. |
V roce 1993 ho získala německá stáj Telekom, později přejmenovaná na T-Mobile. V ní strávil 12 let a zažil s ní největší úspěchy kariéry.
Prvního vítězství na Tour de France se dočkal dva roky po svém přestupu. Mezi léty 1996 až 2001 šestkrát za sebou získal zelený dres pro lídra bodovací soutěže.
Takovou sérií se nemůže pochlubit ani Sagan, jehož sedm triumfů v souboji o nejlepšího sprintera závodu přerušila v roce 2017 diskvalifikace.
„Jaký Zabel byl osobně? Nemám tušení,“ smál se jeho australský konkurent Robbie McEwan. „Nikdy neřekl ani slovo, možná jednou nebo dvakrát přikývl… Závodit s ním ale bylo jako závodit proti kamenné zdi. Hodně neúprosné kamenné zdi.“
„Ten zatracený Zabel. Neřekl ani slovo, jenom vždycky rozkýval svá řídítka a začal si klestit cestu vpřed,“ popisoval zase Lance Armstrong.
„Ano,“ souhlasí Zabel. „Byl jsem jako doktor Jekyll a pan Hyde. Jezdil jsem jenom proto, abych vyhrál. Nic jiného.“
V soukromí tichý, v závodech ho však nešlo přehlédnout. Na rozdíl od svých největších sprinterských konkurentů si obstojně počínal i v kopcích, kromě velkých vítězství byl navíc ceněný pro svou tréninkovou píli a svědomitost.
Mimo Tour de France se Zabel výrazně zapsal i do historie klasiky Milán-San Remo. Říkali mu Signore Milán-San Remo, stejně jako předtím Eddy Merckxovi.
„Ty barvy, květiny, místní život a úžasné jídlo...“ rozplýval se Němec, když se poprvé postavil na start úvodního monumentu sezony. Klasiku vyhrál celkem čtyřikrát a to ještě v roce 2004 přišel hloupou chybou o téměř jisté páté vítězství.
Těsně před cílovou páskou zvedl ruce k nebi, slavil další triumf, zezadu se však rychle přihnal Španěl Óscar Freire, který ho o centimetry porazil.
„Když se vás zeptám, kdo byl druhý na loňské Tour de France, možná to nebudete vědět. Ale všichni ví, kdo byl druhý v San Remu v roce 2004,“ bere dnes už s úsměvem celou situaci. „Pokud už musíte prohrát, tak ať je to aspoň neobyčejně.“
Ke konci kariéry přestoupil do týmu Milram, kde plnil roli dvojky za italským sprinterským esem Alessandrem Petacchim. V roce 2008 pak odešel do sportovního důchodu.
Po kariéře u cyklistiky zůstal, pracoval jako poradce v týmu HTC-Highroad, kde spolupracoval i s Britem Markem Cavendishem. Potom působil jako sprinterský trenér v Kaťuši nebo pomáhal svému synovi Rickovi, který je rovněž profesionálním cyklistou.
Velký rozruch vyvolalo jeho přiznání o užívání zakázaných látek.
V roce 2007 pod nátlakem bývalého maséra a přiznání bývalých týmových kolegů řekl, že experimentoval s EPO. V roce 2013 v rozhovoru pro deník Süddeutsche Zeitung uvedl, že zakázané látky začal užíval ve větší míře v roce 1996.
„Chtěl jsem, abych se s čistým svědomím mohl na sebe podívat v zrcadle,“ prohlásil. „Dopoval jsem roky. Bral jsem krevní doping EPO, kortizon... Bylo toho hodně. Před Tour v roce 2003 jsem prodělal transfuzi krve.“