Ta věta nakonec změnila mnohé. „V Lednici nikdy žádný kroj nebyl, je přece jedno, jaký se bude během hodů nosit,“ padlo před dvěma lety na besedě, kterou pořádal Okrašlovací spolek v Lednici.
Faktem je, že obec z etnografické mapy na několik desetiletí v podstatě zmizela. Její kroje a zvyky ale kdysi byly stejně bohaté jako jinde na Podluží. A spolek si dal za úkol to lidem připomenout.
 |
„Jsme rodina folkloristů. A když jsme se před čtvrt stoletím přestěhovali do Lednice, chtěli jsme podporovat i místní folklor,“ vypravuje místopředseda spolku Jaroslav Martinek.
V Lednici začal s přáteli pořádat třeba kurzy tanců, postupně se pokoušeli obnovovat tradice, jako je fašank. A parta mladých lidí utvořila chasu, která obnovila hody.
Kroje si ale půjčovali. A vlastně pořádně nevěděli, které jsou pro Lednici správné. Povědomí o folklorní minulosti obce se ukázalo jako chabé i na zmiňované besedě, kam o ní přijela povyprávět etnografka Alena Káňová.
„Nemile nás překvapilo, že lidé netušili, že by tu kroje někdy byly. A tak jsme se rozhodli uvést to na pravou míru,“ vysvětluje Martinek.
Pestré oděvy z podzámčí
Právě s Káňovou se pak pustili do sběru informací a historických fotografií, jež minulost lednického lidového oděvu zobrazují. Výsledek obsáhlého výzkumu teď představují prostřednictvím webových stránek lednickykroj.cz.
Když se řekne Lednice, všichni si vybaví šlechtické sídlo a světoznámý zámecký park. „Vedle zámeckého života však po staletí existoval i ten v podzámčí. Lednice byla místem, kde se vedle břeclavského panství vyvíjel lidový kroj národopisné oblasti Podluží,“ říká Káňová.
To, že se tu nosil kroj podlužácký, bylo prý přirozené. „Když si Lichtenštejnové zvolili Lednici za letní sídlo, začali vykupovat selské domy, jež stávaly na místě dnešního slavného parku a bránily i ve výhledu z právě přestavovaného zámku. Majitelé těchto gruntů byli vesměs Podlužáci a usazovali se v nově vystavených domech severně od zámku,“ vypravuje etnografka.
Stejně jako všude na Podluží byly i v Lednici vrcholem roku hody. Ještě v 80. letech 19. století se sem sjížděli lidé z širokého okolí a společně s domácími tak hodovou svobodnou chasu tvořilo až 200 krojovaných.
Nádheru a bohatství ale následoval rychlý úpadek. O deset patnáct let později byly slovácké hody, které se odehrávaly u zámecké zahrady, téměř u konce. „Postupný odklon od lidového oděvu a zvykosloví byl v Lednici tak masivní, že ve 20. letech 20. století už ji badatelé nezahrnují do národopisného regionu Podluží,“ hlásí etnografka.
Lidé se totiž panstvu rychle přizpůsobili, přijali němčinu i městský způsob odívání. Za češtinu i kroj se začali stydět. „V krátké době ukládaly maminky drahocenný slovácký kroj do malovaných truhlic na půdu a v mnohé té truhle byste jej ještě dnes našli, ovšem dobře ukrytý, aby nemohl být někomu svědectvím, že v mládí jej nosil hospodář tohoto domu,“ tlumočí Káňová dobový zápis.
Odklon od lidových zvyklostí a poněmčení Lednice zaznamenal i Vilém Mrštík, který popsal, jak na konci 19. století sice slovácká chasa ještě zachovává svůj kroj, ale používá už německý jazyk.
„Ti chlapci již nemluvili, ale koktali, v pravém slova smyslu lámali krásnou, tvrdou svoji řeč, kterou je učila ještě matka, bylo těžké podívání na to, jak se jazyk jejich svíjí v nemotorných obratech mateřských slov. Mnohá z nich už ani neznali a nastavovali cizími. Původní jazyk jakoby jim někdo přes noc vyřízl a nový nasadil, tak divně se vyjímala srdci neznámá ta mluva,“ zapsal si dramatik.
Obnovu spustily vdané ženy
Ani obě světové války lidovým zvykům příliš nepomohly. I když za první republiky se v Lednici objevily snahy český aspekt obnovit, šlo to těžko. „Původní zvykosloví se udržovalo stále obtížněji,“ popisuje Káňová.
Z tradičních zvyklostí se podle ní stále slavil fašank, velikonoční pochůzky i chlapecké hrkání nahrazující utichlé kostelní zvony, hody, náboženská a prosebná procesí, sklizňové oslavy či zvyky vánoční. V této době však již nedochází ke krojovaným svatbám, které se tehdy ještě udržují v okolních podlužáckých obcích – Hlohovci, Charvátské Nové Vsi i Poštorné.
Konec druhé světové války znamenal pro kroj další naději. Odešlo německé obyvatelstvo a do Lednice se nastěhovaly nové rodiny z několika podlužáckých obcí. Od Břeclavi až po Šardice. „Na jedné straně to znamenalo záchranu samotné existence tradiční lidové kultury, na stranu druhou to přineslo určitou disproporci ve vývoji lidového oděvu,“ povídá etnografka.
Původní lednický kroj už nikdy neměl svou čistotu, ale míchaly se v něm prvky několika obcí. Už mezi válkami se navíc lidové oděvy víc půjčovaly než vlastnily.
Teď však, zdá se, dochází k jejich renesanci. Přispívá k tomu nejen zmíněný web, který chce Okrašlovací spolek rozšiřovat o další a další kapitoly. Kroje se vrací i do skutečného života.
Parta vdaných žen, které si říkají NaKrojené Ledničanky, vynosila podlužácké kroje například o adventu na nedělní mše. „Teď se přidávají i muži a pod dohledem etnografky se šijí i mužácké kroje v podobě, v jaké v Lednici existovaly před desetiletími,“ naznačuje Jaroslav Martinek.
Ten věří, že v budoucnu se kompletní chasa během hodů obleče do čistě lednických krojů. „A snad nezůstane jen u těch hodů,“ naznačuje s úsměvem.
