Říká se, že když má módní salon dvacet stálých zákaznic, je finančně stabilní. Zuzana Osako má ve své Tradici, jak salon nazvala, v současnosti padesát stálých klientek. Jsou to často ženy aktivní v politice, kultuře, byznysmenky, manželky diplomatů. Ty všechny nosí její kroje. I když, pravda, přizpůsobené dnešním potřebám. Daří se jí. Nejenom v módním světě, ale i v tom uměleckém. Možná proto, že všechny své práce, jak říká, miluje.
Jak se modelka a ilustrátorka dostane k šití krojů?
To mělo dlouhý vývoj. Zhruba před devíti lety jsem se vrátila z Japonska, kde jsem žila několik let se svým manželem a dětmi. Rozhodla jsem se, že se budu živit ilustracemi. Malování se věnuji odmalička, v Japonsku jsem měla i své žáky. Začala jsem si tedy postupně budovat portfolio kontaktů tím, že jsem obeslala snad všechny časopisy a nakladatelství v zemi a nabídla jim své služby. Zájem rostl, postupně se přidaly knižní ilustrace a pak také komerce - kresby, většinou portréty na zakázku.
Zuzana Osako
|
Zákazníky jste měla a máte i mezi firmami.
Ano, malé i velké firmy, které si objednávají třeba jen plakát nebo obrázek, jiné chtějí celý branding. Dlouhodobě například spolupracuji s jednou rodinnou firmou na Moravě, která má lihovar a pro niž jsem vytvořila příběh firmy v ilustraci. Nebo zachycuji v obrázcích samotné řemeslo. Nazývám to portrétem řemesla, a může si ho kdokoliv objednat, dělám to moc ráda.
Jak konkrétně taková práce vypadá?
Jedu do firmy, chci, aby mi všechno ukázali, mojí specialitou je, že kreslím naživo. Někdy tam strávím i několik dní. Projekty si vybírám, protože mám naštěstí více nabídek, než stíhám. Tohle mě hodně baví, nořit se do historie, do příběhu. Mým snem je, až mi děti odrostou, zaměřit se právě na tuto práci.
Vaše ilustrace bude možné vidět také v chystané knize. O čem bude?
Připravuji knihu o tradicích. Je to takový průvodce pro moderní rodinu českým rokem. Chci tradice přiblížit všem. Nechci, aby to byla záliba jen několika rodin, několika nadšenců. V cizině jsem viděla, že každý pečuje o svou identitu, nebojí se ji přiblížit dnešnímu životu, dát jí moderní jiskru. Tady tradice znají a udržují snad už jen ty staré babičky.
Tradice, folklor, to je to, co vás přitahuje.
Vždy se mi to líbilo, vyrůstala jsem na malé vesnici u Hodonína a moje prababička nosila pouze kroj. A i když jsem po návratu z Japonska žila v Praze, s malováním jsem se často na Moravu vracela. A všimla jsem si činnosti Jihomoravské komunitní nadace, která se na folklor zaměřuje. Před pár lety měla projekt, ve kterém představovala ženy, které kroje nosily každý den. Zachytila je na mnoha krásných fotografiích. Já jsem se s nadací spojila a domluvila se, že je budu portrétovat.
Souhlasily?
Jistě, vyparádily se a vyprávěly mi o krojích spoustu věcí. Ukazovaly mi své sbírky, všechny ty garderoby. A právě tehdy mě napadlo přenést každodenní starou módu z kvalitního plátna či vlny, do dnešní doby.
A tak se dostáváme k vaší oděvní firmě.
Působila jsem pak ve správní radě nadace, a tak jsem měla přístup k mnoha krojům, které tam lidé vozili s tím, že už je nechtějí a bylo jim líto je vyhodit. Některé z těch jupek jsem začala nosit. K džínám. A zjistila jsem, jak je to perfektní oblečení. Oblečení, ve kterém ženy před sto lety ráno odešly na pole, pracovaly, vrátily se, uvařily, postaraly se o deset dětí, šly se projít do vesnice a stále vypadaly nádherně.
Co bylo dál?
Každého to zaujalo. Tak jsem sedla a vymyslela jednu kolekci s tím, že ukážeme lidem, jak se dají kroje i v dnešní době nosit. Požádali jsme tehdy Evropskou komisi o grant, jenže nám ho zamítli. Toho nápadu jsem se ale nevzdala. Domluvila jsem se s několika švadlenkami, aby mi návrhy ušily. Přehlídku jsem nakonec udělala už sama za sebe.
A tím odstartovala dráhu módní návrhářky?
Jeden můj kamarád, když to viděl, tak mi dal jako dárek založenou společnost s ručením omezeným. Ukázal mi cestu. A protože se ještě stále věnuji modelingu, v té době jsem točila nějaké reklamy, měla jsem peníze do začátku.
Jak jste svůj salon pojala?
První rok to byl salon na míru. Zákaznice si na webu vybrala model, který se jí líbil, ze vzorníku látku, zadala své míry a my jsme jí to ušili. A poslali domů. Nejprve jsem měla jednu ucelenou kolekci, inspirovanou kroji z Podluží, postupně přidávám další. Chtěla bych zmapovat všechny naše regiony. Základ oděvů je ale velmi jednoduchý. Dá se tu definovat česká silueta, která se pak různě doplňuje.
Časem jste otevřela i kamenný salon...
Přes internet to šlo dobře, ale přitom jsem přece jenom viděla trochu rozdíl, když se model zkouší. Rozhodla jsem se, že to rozdělím na dvě části - na konfekci, kterou lze objednat, a pak na oděv na míru. Takže jsem otevřela v Roztokách salon, ale máme prostory i v centru Prahy, kam mohu za zákaznicemi přijet.
Čtěte takéV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. |
Kolik zaplatím třeba za jupku?
Jupka stojí kolem šesti tisíc korun, sukně zhruba čtyři a půl.
Ve vaší nabídce je kromě módy i domácí textil.
Po roce, co jsme tvořili konfekci, si našich látek, na které tisknu vlastní ilustrace, všimlo Muzeum v Krumvíři. Chtěli z nich ušít závěsy. Takže přišla další inspirace. Udělali jsme velkou kolekci pro domácnost - ubrusy, prostírání, závěsy, povlečení, pyžama, župany.
Kolik lidí zaměstnáváte?
Nyní mám zaměstnanou jednu ženu, která mi dělá fotky a pomáhá se vším, co je interně potřeba. Ostatní jsou externisté. Našla jsem si šest šikovných švadlen v Praze a okolí. Tým mám skvělý, dbám na jejich spokojenost, opravdu si to pečlivě hlídám. Ale stále hledám další. Každá firma se může rozrůstat tak, jak nachází ty správné lidi. A najít dobré švadleny je velmi těžké, designéři se o ně perou.
Jak všechny své práce zvládáte?
Ráno vstanu, odvezu děti do školy, věnuji se firmě, dám jí co potřebuje a pak se obracím k ilustraci, což bývá většinou večer. Odpoledne a víkendy věnuji dětem. Je pravda, že už několik let pracuji dlouho do noci, teď se to pokouším omezit a několik večerů si vyšetřit sama pro sebe.
Jakou jste zvolila reklamu?
Velmi dobře funguje doporučení spokojených zákaznic a pomáhá Facebook. Dám na něj fotku nových šatů a hned se sejde celá řada objednávek. Stejně dobře funguje Instagram. Placenou reklamu jsem nikdy nezadala. Víte, já postupuji pomalu. Jsem konzervativní. Nebuduji nic na dluh, investuji jen, když mám peníze, chci podnikat zodpovědně, to mi vyhovuje.
Ať už jde o salon nebo o ilustrace, vždy vycházím ze svého snění. Mám duši lidového umělce. A i kdyby byl můj sen absolutně mimo trend, stejně bych za ním šla.
