„Byl to můj dětský sen,“ přiznala. Do života jej začala uvádět ve chvíli, kdy na internetu objevila kolovrátek a koupila jej. „Ještě jsem neměla vlnu, nevěděla jsem o tom vůbec nic, ale byl doma kolovrátek,“ zavzpomínala žena na své začátky.
Následně si rychle koupila vlnu a potom už pokračovala metodou pokus omyl. „Něco málo mi napověděl internet. Tehdy tu ale jinak informace vůbec nebyly,“ podotkla.
Až později Pavla Lindovská zjistila, že v Praze jedna žena vede kurz práce na kolovrátku. Když se za ní vydala, zjistila, že už kurz vůbec nepotřebuje. „Paní mi řekla, že mě nemá co učit, takže jsem se to naučila dobře. Vycházím i z toho, co mi radili ještě staří Valaši,“ přiblížila.
Jedním z takových rádců byl pan Zbranek z Valašského Meziříčí. „Poradil mi, co a jak mám dělat a že můžu spřádat i špinavou vlnu,“ pokračovala. „Mnohdy je lepší ji jenom vyčesat, spříst a teprve potom ji prát. Stará vlna totiž obsahuje lanolin, tím pádem dělá jemnější a tenčí vlákno. Z vypraného už to drhne,“ vysvětlila.
Lidé z okolí se jí ptají, jestli je naučí zpracovávat vlnu
Pavla Lindovská s nadsázkou říká, že na zahrádce si ruce zničí, aby si je pak léčila u kolovrátku. „Lanolin je totiž léčivý,“ objasnila.
Z načesaného rouna je na kolovrátku schopná udělat nit, vlákno. „Když se pak vlákna setkají dohromady, tak je z nich vlna na pletení. Nic víc se na kolovrátku udělat nedá. Potom musí mít člověk buď tkalcovský stav, kde to utká, anebo to uplete,“ řekla.
V poslední době začali Pavlu Lindovskou vyhledávat lidé z okolí, kteří chovají ovce. Mají od nich totiž vlnu, kterou by se chtěli naučit zpracovávat.
„Ptají se, jestli jim poradím, když si seženou kolovrátek, a tak podobně. Začíná se to objevovat daleko víc než před pěti šesti lety. Lidé se k tomu začínají vracet asi z toho důvodu, že vlna se nevykupuje,“ míní Pavla Lindovská.
„Respektive vykupuje za strašně nízké peníze a jim se tak hromadí. A pokud ji nikomu neprodají, musí ji ekologicky zlikvidovat, protože je to nebezpečný odpad, byť se jedná o přírodní produkt. Naše zákony jsou krásné,“ směje se ironicky.
Svou dovednost ukazuje i na různých akcích
A tak všem rozdává vizitky a říká, že až budou mít chuť se to naučit, ať se ozvou.
„Vysvětlení totiž nezabere příliš času. Pak je to jenom o trénování a zkoušení. Ze začátku totiž děláte provazy a potom vám někdy vylezou nitě. Je to jenom o zručnosti a neustálém zkoušení,“ popsala Lindovská, která zájemcům ráda poradí.
„Jeden víkend a není co řešit. Potom už musí lidé trénovat sami. Je to jako u všeho ostatního. Běhat také umí každý, ale jen ten, kdo trénuje, může jet na olympiádu,“ podotkla.
Pavlu Lindovskou mohou lidé potkávat na mnoha akcích. Tou nejbližší bude Festival dřeva, který se uskuteční 10. září na Slezskoostravském hradě.
„Jezdím taky do Kravař na Velikonoce a Vánoce na zámku. Dále na velký řemeslný jarmark do Valašského Meziříčí. Bývám i na mezinárodní výstavě hlavolamů ve Větřkovicích,“ vyjmenovala.
Veřejnosti na takovýchto akcích ukazuje, jak se na kolovrátku pracuje. „Předu a při tom vysvětluji a ukazuji, jak se to dělá,“ přiblížila.
Děti nechává zkoušet si příst na vřetánku, což je předchůdce kolovrátku. „Je to tyčka, na které je kolečko, je vyvážené, a když se roztočí, tak se na něm přede. Dětem to půjčuji, ať si to vyzkouší. A zjišťuji při tom, že kluci jsou šikovnější než děvčata. Nevím, čím si to vysvětlit. Více se na to soustředí, nejsou tak zbrklí,“ prozradila.
Dospělí se diví, že kolovrátek ještě existuje
Největší zájem registruje u dětí předškolního věku a žáků prvního stupně základní školy. „Předškoláci ve mně vidí pohádkovou babičku. Vždycky se jich ptám, jakou znají pohádku. Řeknou takovou, ve které je kolovrátek nebo přadlenka. Celý postup této práce je totiž vysvětlený v pohádce O krtečkovi, akorát se lnem, což je velice podobné jako s vlnou,“ řekla.
Když ji však vidí dospělí, diví se, že kolovrátek ještě funguje. „Myslí si, že existuje jen v pohádkách. Nebo se mě ptají, jak je na tom můj palec, noha a ret,“ řekla.
Muži se jí ptají na technické záležitosti. Co čím točí a podobně. „Jeden pán se mě ptal, kolik udělám nití za jedno otočení velkého kola. Řekla jsem, že to opravdu nevím, tak daleko jsem to nestudovala,“ usmála se.
Pavla Lindovská má doma dva kolovrátky. Jeden starší, na jednonožní pohon. Druhý, který je až z Nového Zélandu, je na dvounožní pohon. „Usnadňuje mi práci, protože když zatěžuji jen jednu nohu, tak mě potom bolí záda a křivím se. Když si doma můžu udělat pohodlí, raději šlapu oběma nohama a záda tak namáhám stejně,“ uvedla.
Přadlenu z Kyjovic na kolovrátku nejvíce fascinuje to, jak jej naši předkové vymysleli. „Je na něm poznat, že přemýšleli nad prací, když ji dělali. Pomoci kolovrátku si ji snažili usnadnit. Vytvořili jej bez počítačů či jiných technologických vymožeností a přitom funguje dodnes. Jsou od něj odvozené i mnohé velké stroje,“ uzavřela.
