Vášeň k historickým autům a motocyklům především české výroby drží 65letého Jaroslava Kučeru už od mládí. Jejich aktivnímu sbíraní se však začal věnovat přibližně před 15 lety. Do jeho rodinného muzea v Soběslavi na Táborsku nyní chodí lidé obdivovat unikátní stroje, ale také pro rady.
„Je to časově i finančně náročné. Jak říká moje manželka, není to koníček, ale kůň,“ vtipkuje Kučera, který se soustředí převážně na automobily značky Škoda a motocykly Jawa ČZ.
Jeho záliba začala, když zrenovoval první motorku Jawu 50 přezdívanou pařez, na které se učil jezdit jako kluk. „Pokračovalo to tak, že jsem sehnal sbírku všech ‚padesátek‘, které se vyráběly. To mi samozřejmě nestačilo, tak jsem pokračoval dál. Myslím si, že mám celou sbírku předválečných jaw, které se vyráběly,“ přemýšlí muž, jehož podnikání se vždy točilo kolem aut.
Jako nejzajímavější kousek své motocyklové sbírky považuje takzvaný rumpál neboli Jawu 500. „Nejdříve jsem sehnal motorku a až pak loďku, která k ní patří. Tu jsem vypátral v Kamenici nad Lipou. Nejprve jsme se na prodeji s majitelem nedohodli. Pak mi volal asi za tři dny, jestli se tedy domluvíme. Jde o atypický kus, co pasuje jen k určitému typu. Tolik lidí ji tedy neshání,“ vysvětluje Kučera.
Raritou mohou být i kusy, které se vyvážely do Číny či Indie. „Motocykly se vyráběly i speciálně pro začátečníky nebo autoškoly. Těch udělali asi jen 40 kusů. Nevím přesně, kolik je jich dochovaných, ale jeden je ve Znojmě a jeden v Národním muzeu. Víc jsem jich zatím neviděl,“ srovnává.
V rodinném muzeu nechybí ani policejní koutek či stroj od závodníka Františka Šťastného. Zálibu rozšířil i o české automobily. Na veteránské srazy jezdí s manželkou Škodou 422 – kabrioletem z roku 1929.
„Absolvuji s mužem všechny jízdy. Je to pro mě zážitek. Potkáme se s partou známých lidí, které vidíme třeba jen jednou za rok,“ potvrzuje Marie Kučerová.
Vyjet na takové setkání ale není jen tak. Stojí za tím důkladná příprava. „Tři dny trvá, než vůz nachystám na jízdu tak, aby vůbec byl schopný jet. Když ho zase vracím zpátky do expozice, zabere to dva dny. Všechny ostatní stroje totiž musím posunout na stranu a pak zase umístit zpět,“ naznačuje proces který připomíná hru Škatulata, hejbejte se.
Muzeum otvírají po domluvě
Dlouhé je i leštění. S tím manželům pomáhají vnuci, kteří si dědečkův koníček také oblíbili. „Manžela samozřejmě podporuji, i když tomu tolik nerozumím. Jeho sbírku doplňuji o věci, které zajímají ženy. Například nádobí, nářadí či šicí stroje Lada. Ty se v Soběslavi vyráběly. Na jejich vývoji se podílel můj tchán. Máme ale například i pračku z první republiky,“ představuje svoji část muzea Kučerová.
Naleštěné plechové skvosty budí velký obdiv, ale než se stanou součástí muzea, stojí to manžele velké úsilí. Klidně vstanou ve dvě hodiny ráno a vyráží pro nový stroj do sbírky přes hranice.
„Přijedeme na místo a v garáži leží jen hromádka rezavých plechů. A manžel je nadšený, že je to nádhera. To ani nejde vyprávět, to se musí zažít,“ usmívá se Kučerová. Zároveň obdivuje konečný výsledek, kterého se dá docílit.
Nějaké kousky si zrenovoval sám, s některými mu pomáhají známí. „Samotná rekonstrukce tolik netrvá. To může být třeba jen dva měsíce. Záleží ale na tom, kolik na opravu potřebujete sehnat součástek. Ty dost často nikde nejsou. Když je stroj kompletní, tak je to rychlé,“ propočítává sběratel.
Rodinné muzeum otevírají zájemcům na požádání po telefonickém kontaktu.
