SMLSALOVINY aneb jak žít a přežít
Sledovat další díly na iDNES.tvNa Strahov přijíždíme v sobotu po 9. hodině ranní. Nadšení fanoušci, především muži středního věku, proudí branou do areálu stadionu. Míříme do stanu rallye týmu Hyundai Lenner Sport, pro který jezdí Ondřej Bisaha. Závodníci tu ještě nejsou, momentálně bojují o nejlepší časy na tratích v blízkosti stadionu. Závody na Strahově se pojedou během dopoledne. Členové týmu nás zatím zvou do stanu na koblihy, svařák či gulášek.
Upřímně řečeno nevím přesně, co mě čeká. Jeden člověk říká, že pojedu jako navigátor závod v 11 hodin, další tvrdí, že pojedu nebodovanou exhibiční jízdu, do toho mi pořád chodí jeden muž říkat, ať jsem v klidu.
Nervózně přešlapuji. Vůbec netuším, jak se správně naviguje. A dělat Ondrovi kopilota v závodě, kdy v boji o nejlepší umístění rozhoduje každá sekunda, mě značně děsí. Ke klidu mi nepřidává, že slyším houkat sirény. Z auta na trati začaly šlehat plameny. Jezdci vyskakují, dým se valí do okolí, lidé začínají hasit.
Poté ke stanu přijíždí Ondřej. Posílá mě pro kombinézu. Převlékám se, teď vypadám jako opravdový jezdec. Až to některé mate, takže mi jeden závodník gratuluje k umístění. Sice nevím ke kterému, ale slušně poděkuji.
„Dostaneme ještě rozpis, ze kterého mi potom přečteš zatáčky. Levá zatáčka, pravá zatáčka. Každá je ohodnocena poloměrem. Třeba zleva pět, to je pravý úhel,“ popisuje Bisaha. Vůbec mu nerozumím. Když se pak podívám na lejstro a vidím „L4 60 L2 DLOUHÁ PŮL“, nejsem o moc moudřejší. „Auto vlastně řídí spolujezdec,“ dorazí mě Ondřej.
A to nám zbývá pár minut do začátku. Věřím závodníkovi, že trať zná skvěle a nebude se na mne muset spoléhat. Protože kdyby ano, víme, jak to dopadne.
„Mrtvý gumy!“
Jedeme na start. Nakonec se ukazuje, že nás čeká exhibiční jízda, takže moje pokyny nebudou potřeba. To jsem si oddychl. Ale jen na chvíli, protože najednou vystřelíme na trať a začíná adrenalinová show.
Ondřej točí s autem kolem dokola, jezdí blízko plotů, těsně míjí mantinely i diváky. Vím, že mu můžu věřit, ale strachem valím oči, se sepjatýma rukama se modlím a těším se, až to skončí. Běžně mi nedělají dobře ani kolotoče, natož otáčky takového rázu.
„Ty vole, ty gumy, mrtvý gumy!“ křičí Bisaha a já vůbec netuším, co tím chce říct. Evidentně nebyly tak mrtvé, jelikož jsme to přežili. Po minutě je konec. Auto však vydává podivné zvuky. „Naštěstí vydrželo,“ uleví si závodník. Naštěstí jsme vydrželi my všichni, pomyslím si já. Ale jsem šťastný. Zážitek, který jsem zatím mohl pozorovat jen v televizi, mi nikdo nevezme.
