Devět let jste byl ředitelem brněnského studia České televize, moderoval jste i tamní Dobré ráno, takže by mě zajímalo, jak se zrovna vám líbil seriál Dobré ráno, Brno!
Když měli tvůrci hotový scénář k první řadě, to jsem právě řediteloval v brněnském studiu, poslali mi ho, abych se na to připravil. Obávali se, že by seriál mohl naše televizáky slušně řečeno namíchnout. Vzal jsem si scénář na prodloužený víkend v Lisabonu, a jak jsem byl nedočkavý, začal jsem číst už v letadle.
A?
Moc často se mi to u pracovních materiálů nestává, ale řehtal jsem se na celé kolo, až se lidi v letadle otáčeli. Nadchlo mě to! Byl bych rád, kdybychom v satiře, klidně ostré satiře pokračovali. Mimochodem díky seriálu jsem se obloukem vrátil do roku 1994, kdy jsem nastoupil do nově vzniklého brněnského Rádia Krokodýl a svěřili mi morning show. Prvním moderátorem byl Honza Kolařík, který v Dobrém ránu hraje režiséra Mirka. Známe se léta, jsme kamarádi, a i proto jsem byl zvědavý na hotový seriál.
Jan SoučekV PĚTI ČÍSLECH  49 17 1997 3 000 4 |
Vždycky vás to táhlo do médií, začal jste v nich pracovat už na vysoké škole, ale vybral jste si práva. Proč?
Chtěl jsem jít na žurnalistiku, ale jsem se nechal odradit tím, že součástí přijímaček byly talentové zkoušky. Navíc uchazeč musel k přihlášce přiložit nějaké už hotové práce. Jenže já žádné takové neměl a bál jsem se, že nemám šanci. Řekl jsem si: Jdou ti humanitní obory, zkus školu, odkud bude cesta k novinařině taky možná. A tehdy se prokázaly moje nedostatky v matematice.
Jak to myslíte?
Na právech bylo takové množství uchazečů a tak málo jich brali, že čísla ze žurnalistiky byla proti tomu nic. Na práva chtěli v tom roce snad všichni. Ale prostě jsem si to nedokázal spočítat.
A stejně vás přijali.
Celkem jsem tím studiem proplul, dokonce jsem začal na plný pracovní úvazek pracovat v médiích.
Nakonec jste ale pracoval jako advokátní koncipient, ne?
Po promoci jsem už měl za sebou čtyři roky praxe v médiích, mohl jsem v tom pokračovat, ale přišlo mi škoda nevyužít, že jsem práva dodělal. Nastoupil jsem do advokátní kanceláře, kde jsem si definitivně uvědomil, že právničina není to, co bych chtěl dělat celý život.
Co vás odradilo?
Dvě věci. Jedna obecná – do advokátní kanceláře přijdou lidi a mají pocit, že když složí úvodní zálohu, můžou vám na krk pověsit svoje břemeno. Zpravidla nechtějí příliš slyšet, že platba za právníka nemění nic na základu sporu a že jsou věci, které se prostě vyhrát nedají.
Druhá věc, která mě odradila... Moje šéfová, majitelka advokátní kanceláře, hodně pracovně cestovala, byla často mimo kancelář a to pro mladého kluka těsně po škole nebylo dobré. Byla devadesátá léta, doba restitučních a komplikovaných majetkových sporů a já často chodil spát s těžkou hlavou, protože jsem se neměl s kým poradit, neměl jsem nikoho zkušeného za zády.
Ve stejné době se sešla moje ostřílenost z médií a právnické vzdělání, trochu víc jsem se zaměřil na pracovní právo a moji kamarádi z Českého rozhlasu mě začali lanařit, abych chodil živě odpovídat na otázky, které se týkaly právě pracovního práva.
To jste měl celkem odvahu, praxi jste měl minimální!
Žádný příčetný advokát nebyl ochotný podstupovat riziko živého vysílání, ale sebevědomý třiadvacetiletý absolvent, na kterého červená ve studiu nepůsobila tak, že by zkameněl nebo že by začal koktat, na to odvahu měl. Zpětně nad tím sebevědomím kroutím hlavou, ale byl to dobrý krok, protože právě z rádia mi pak hodili lano, když hledali editora do zpravodajství. S právničinou jsem tedy skončil a šel tam, kam mě to vždycky táhlo.
A už jste v médiích zůstal. Ve funkci generálního ředitele České televize jste přes půl roku. Co vás utvrdilo v tom, že kandidovat bylo správné rozhodnutí?
Po třiceti letech v branži, přímo v České televizi jsem od roku 2005, můžu říct, že devadesát procent toho, co mi přistane na stole, pro mě není nic nového. Pocit, že se v něčem teprve musím dovzdělat, abych tomu rozuměl, zažívám jen výjimečně, dejme tomu v deseti procentech věcí. Proto mám pocit, že jsem se nerozhodl špatně a že to nebyl omyl.
Co vás ve funkci nejvíc překvapilo?
V pondělí 2. října jsem skočil do naplno rozjetého boje o televizní poplatky. A nepředpokládal jsem, že tahle problematika mi zabere osmdesát až devadesát procent času. Věděl jsem, že to bude téma číslo jedna, ale že to bude takhle dominantní a že mi na jinou práci bude zbývat sotva dvacet procent, mě překvapilo.
Jste brněnský patriot, už jste se přestěhoval do Prahy?
To jsem udělal ještě před nástupem do funkce. Protože jsem kvůli schůzkám celé léto pendloval mezi Prahou a Brnem třikrát i čtyřikrát týdně, došlo mi, že to byl festival promarněného času. A i když vás veze řidič, je takové cestování únavné. Uprostřed prázdnin jsem si kousek od Kavčích hor pronajal byt.
Takže do práce chodíte pěšky?
Každý den. Vyhovuje mi to, ale Pražák se ze mě určitě nestane, nechystám se tady zůstat navždycky. V červnu mi bude padesát a to je, jako byste ze stromu ustřihla sice živou, ale dost zralou větev, strčila ji do konve a čekala, že jabloň pustí kořínky. V mém věku už to nepůjde. Přes týden jsem v Praze, ale na víkendy se snažím jezdit do Brna, říkám tomu, že jedu na chalupu.
Popravdě jsou krásnější místa na světě, ale Brno je město, kudy mě vodil děda a všechno mi ukazoval, učil mě ho poznávat. Mám tam přátele, které znám desítky let, právě po dědovi jsem navíc zdědil domek, jsem tam prostě doma. Moc rád ale taky jezdím na chalupu, kterou máme v podhůří Jeseníků v osadě s pár staveními, kde končí silnice, takže je tam neskutečný klid na dobíjení baterek.
Na chalupě bez televize
Pracujete v Praze, vyrůstal jste v Brně, jezdíte na sever Moravy, ale neslyším žádný přízvuk. Jak to, že je vaše čeština tak čistá?
U nás doma se třeba hantec skoro nevyskytoval. Moje maminka je z Vysočiny, žádným přízvukem nehovořila, tatínkova rodina byla úřednická vrstva, mluvila taky spíš spisovně, a jak se od devatenácti motám v médiích, jsem zvyklý mluvit dobře česky. Žádný přízvuk jsem nechytl ani v Ostravě, kam jsem jezdíval moderovat, jako dítě jsem šest let žil na Slovácku, a taky nic. Vybavuju si nářečové výrazy, některá slovíčka mě baví, ale nikdy jsem žádným nářečím nemluvil, asi jsem vůči takovým vlivům imunní.
Máte výhodu, že nemůžete být nařčen z pragocentrismu, navíc se dá předpokládat, že nechytnete ani pražštinu, která občas z televize zní a mimopražské diváky tahá za uši.
Kdyby to byl jenom ten pražský přízvuk, tak to je menší zlo, horší je pragocentrismus v pohledu na věc. Vrátím se na tu svou chalupu v zapadlé osadě, kde mimochodem dodnes nemáme televizi. Je to zhruba deset let, bylo to v zimě a napadl snad metr a půl sněhu. Byli jsme zrovna u souseda, kde měli puštěné zpravodajství s živým vstupem z pražské holešovické tržnice, kde na dlažbě ležel centimetrový poprašek a řešilo se, jak na to bude reagovat dopravní podnik a na co si mají dávat řidiči pozor. O tom, co se děje v Krkonoších nebo Jeseníkách, nepadlo ani slovo.
Změna v ČT po dvanácti letech. Ředitelem bude Souček, porazil Dvořáka |
Jenže v Praze žije přes milion lidí.
Když podlehnete pocitu, že zpravodajství se dělá v Praze, protože tady žije deset procent obyvatel České republiky, pro zbytek země to ztrácí význam. Lidi mimo Prahu získají oprávněný pocit, že o jejich problémech se neví a nikoho ani nezajímají.
Stává se to i v nezpravodajské části médií, kdy třeba někteří dramaturgové mají pocit, že jejich osobní vkus je to, co by v televizi nebo v nějakém jiném médiu mělo být. Ti, co vytvářejí nějaký obsah, by pořád měli myslet na to, že ho nevytvářejí pro sebe, ale pro obrovskou skupinu lidí. Zapomínat na to, jak se na určitou věc dívají různé společenské skupiny, je začátek konce.
Podstatnou část života jsem prožil mimo Prahu, takže rozpor v tom, jak se na stejnou událost dívají v Praze a jak ve zbytku republiky, jsem zažil na vlastní kůži. Spíš mám strach, že můžu mít sklon nadržovat regionům, třeba našemu brněnskému nebo ostravskému studiu. Snažím se to opravdu nedělat.
Jste na začátku funkčního období. Vaši předchůdci byli v křesle generálního ředitele dvanáct, respektive osm let. Vy to s délkou ředitelování vidíte jak?
Přátelům jsem řekl, že kdybych náhodou opakoval mandát a kdyby mě napadlo opakovat ho potřetí, mají výslovné svolení k tomu, aby mě profackovali.
14. června 2023 |
Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvObáváte se, že by vás postihla provozní slepota?
Ta se dostavuje u každého, jen si to dotyčný sám neuvědomuje. Je to objektivní stav a existují na to tuny manažerských průzkumů. Pokud otázka stojí, jestli šest, nebo dvanáct let...
Projekt pro výběrové řízení na generálního ředitele se píše na šest let, ale existují i věci a nezbytné kroky, které se za takovou dobu nedají dokončit. Já je můžu nastartovat, ale dotáhnout se nedají, mimo jiné i proto, že ve vývoji audiovize hraje obrovskou roli technologický pokrok. Jak se audiovize vyrábí a hlavně jak se mění uživatelské zvyklosti, tedy to, kde si lidi hledají obsah, který je baví, se mění za pochodu.
Na pohovorech se často ptají: A kde se vy sám vidíte za pět let? A kde v té době vidíte Českou televizi? Upřímně, já ji tam někde vidím, ale jistota, že to bude tak a tak, je tak třicetiprocentní.
Žijeme v extrémně dynamické době...
Je to tak, ale já mám rád výzvy. Nejlepší výkon podávám pod tlakem, říká se, že oliva ze sebe vydává to nejlepší, když je lisována. Za studena. No já bych ještě raději chvilku fungoval při běžné tělesné teplotě, ale ano, jsem ten typ, co při emergency režimu dosahuje pekelného soustředění, a jsem schopný dotahovat věci do konce.
Když se vrátím k původní otázce, doba setrvání ve funkci se tedy pohybuje něco mezi šesti a dvanácti lety?
Zatím bych mluvil o šesti letech a budu rád, když se klíčové věci z projektu povedou.
Můj pes Facebook má
Proč jste se odstřihl od sociálních sítí? Není to škoda? Být na nich přináší přece i výhody.
Miluju žurnalistiku, miluju psaní, mám to v sobě, žiju tím, ale v manažerské pozici je to handicap. Mám neustálé puzení komentovat spoustu věcí...
A bere to čas, ztrácíte pozornost.
To ani ne, spíš nechci nijak poškozovat instituci, kterou vedu. Řeknu to obecně: Ryba smrdí od hlavy. Když se k dění okolo bude pravidelně vyjadřovat ředitel, těžko může přesvědčovat podřízené, zejména ty ze zpravodajství a publicistiky, aby to nedělali. Když zaměstnanci, kteří ovlivňují obsah média, dávají najevo své názory, může to způsobit podezření, že médium není nezávislé.
Mě osobně zajímá spousta věcí a napadá mě nespočet argumentů, které bych chtěl sdělit. Stokrát jsem se kousal do jazyka, respektive klepal po prstech, abych nějaký komentář nenapsal. Chci zamezit tomu, aby pak někdo řekl: No podívejte, tohle si myslí ředitel, copak ten redaktor může říkat něco jiného? Proto se držím zpátky, nejsem aktivní na sociálních sítích a nechodím na nějaké společenské akce, které by mi jinak konvenovaly a na které jsem byl zván.
Jan Souček při přípravě pořadu Krotitelé dluhů (2009)
Na jaké například?
To právě nemůžu říct, protože bych prozradil, čemu bych byl nakloněný. Riziko, že instituci nějakým svým postojem nebo komentářem poškodím, je příliš velké. A víte co? Nakonec se ukázalo, že mi na sítě stejně nezbývá čas. Sám jsem byl zvědavý, jak to vydržím. Prolétnout Facebook byla moje úniková činnost. Když jsem byl něčím pracovním pohlcený a hlava mi z toho bzučela, otevřel jsem si ho, na timeline byla vždycky spousta věcí, které zveřejnili moji přátelé, to upoutalo moji pozornost, odpočinul jsem si, odreagoval se a pak se vrátil k práci.
To už neděláte?
Neudělal jsem to už půl roku a jsem rád, že mi to nechybí. Navíc jsem díky tomu zjistil, že algoritmy, které mi na sítích nabízely obsah, nebyly úplně v souladu s tím, jak bych si je vybíral osobně. Dneska u snídaně neprojíždím Instagram, ale weby zpravodajských portálů a velmi často dělám to, že si stejnou informaci o stejné události čtu z několika zdrojů. A porovnávám. Ale hlavně si to, co čtu, vybírám sám.
Nejste vtahován do bubliny.
Uzavírání v nich je podle mě hodně nebezpečné.
Říkal jste, že chcete jít příkladem hlavně redaktorům ze zpravodajství a publicistiky. Je problém, pokud se třeba na sítích vyjadřují k volbám na Slovensku?
Ano, je to problém.
A děje se to?
Ke slovenským volbám jsem to nezaznamenal, ale k některým možná méně politicky vyhroceným událostem se to dělo, třeba loni na podzim.
Co máte na mysli?
Jeden kolega se mi svěřil, že v době, kdy vypukl konflikt mezi Hamásem a Izraelem, je připravený moderovat setkání, tedy spíš demonstraci na podporu Izraele.
Jak jste reagoval?
Snažil jsem se předkládat argumenty, proč by to dělat neměl, například okolnost, že za pár dnů může reportovat právě o válce mezi Izraelem a Palestinou, ale zároveň jsem mu napsal, že předem mu to zakázat nemůžu. Rozhodl se, že na té demonstraci nevystoupí.
Vidíte rozdíl mezi takovým chováním novináře z veřejnoprávní televize a ze soukromých médií?
Nesleduju profily novinářů, dokonce ani těch našich. Ale občas mi někdo zvenčí pošle screenshot nějaké diskuse nebo komentář nějakého kolegy a já si řeknu, sakra, máš to zapotřebí?
Mám ale obecně pocit, že v soukromých médiích se vůle vlastníka či akcionáře mnohem víc respektuje než u veřejnoprávních médií. Myslím, že je potřeba tohle dát do pořádku, aktualizovat etický kodex, který je starý dvacet let a logicky v něm nemůžou být upravena například pravidla chování na sociálních sítích jednoduše proto, že tehdy ještě téměř neexistovaly.
Chápu komentáře, které se týkají třeba politiky, ale proč byste si nemohl dát na Instagram fotku, jak jdete na procházku se svým psem Čendou?
Na svůj Instagram si ji nedám, protože jsem opravdu aktivitu na sítích utlumil, ale hlavně – Čenda má svůj vlastní facebookový profil.
Takže jemu jste dal výjimku?
Je to pes z útulku a začátky našeho soužití byly trochu dobrodružnější. Napadlo mě popisovat to ve formě minifejetonů psaných jeho pohledem, takovou psí ich formou. Proto má svůj profil. Ale už tam dlouho nic nepřibylo, poslední dobou moc zajímavých věcí nezažívá, většinu času tráví se mnou v práci nebo na procházkách v blízkém okolí televize.
Honzu jsem neschovával
Na březnovém vyhlašování Českých lvů jste byl poprvé ve společnosti svého partnera. Vzbudilo to celkem rozruch, nebo jste to vnímal jinak?
To bych rád uvedl na pravou míru. Nebyli jsme spolu poprvé, jen byl poprvé identifikován jako můj partner. S Honzou jsme byli i na několika večerech poslední řady StarDance, tedy na podzim, jen si toho nikdo nevšímal a nikdo se na to nezeptal.
Známe se patnáct let. Když jsem působil v Brně, běžně jsme spolu vyráželi za kulturou, do divadla, na činohry i opery. Je milovníkem barokní opery, žánru, ke kterému bych byl jinak divácky zdrženlivý, ale chodil jsem s ním, protože to zbožňuje. Ale nikdy nikoho nezajímalo, s kým v hledišti sedím. Na Lvech se Blesk zeptal, tak jsem napřímo odpověděl. Moji kolegové vědí, že žiju s partnerem, a když jsme se v roce 2011 registrovali, spousta z nich byla na svatbě.
Jan Souček a Jan Tomíček na udílení cen Český lev (9. března 2024)
Takže nebyl patnáct let někde schovaný a teď jste ho poprvé vyvedl?
V žádném případě.
Ještě jednou k Českým lvům. Jde o filmové ceny, ale letos zazářily televizní projekty, nejvíc minisérie Volha. O čem to vypovídá?
Hlavně o tom, že se definitivně setřel rozdíl ve způsobu zpracování materie v televizním a filmovém pojetí. Když si u televizní výroby nasadíte laťku dostatečně vysoko, nakonec se výsledek neliší od produkce určené pro kina.
Nebo pro streamovací platformy.
Ty už rozdíly smývají úplně, to je pravda. Ale pozor, Volha měla průměrnou sledovanost 1,2 milionu diváků v tom klasickém lineárním vysílání.
Což je v dnešní době opravdu unikátní.
Ano, sledovanost obecně klesá v celé branži, mimochodem v kinech se to projevuje ještě víc než v televizi, ale jasně, všechno se posouvá do digitálního prostoru, tak to prostě je. Volha si ale nezadala s filmovou produkcí, což pět sošek Českých lvů jen potvrzuje.
I projekty Novy letos na Lvech uspěly...
Je to tak. Televize musely změnit přístup, během covidu se u nás drápkem silně zachytily nadnárodní streamovací platformy. Díky tomu má český divák srovnání s mnohanásobně dražšími produkcemi, kterým nikdy nebudeme moct konkurovat. Ale právě Volha dokázala, že tuzemští televizáci jsou schopní za zlomek ceny vytvářet špičkové produkty.
Myslím, že právě v minisériích je velká budoucnost audiovize. Myslím, že dobrý poměr cena/výkon měli seriál Dobré ráno, Brno!, o kterém jsme mluvili na začátku. Poznával jste se v postavě šéfa brněnského studia?
Seriálový ředitel měl takové papalášské jednání. To jsem doufám neměl, ale co jsem určitě poznal, byl červený pulovr. Ten jsem opravdu často nosil, to byla určitě inspirace. Upozorňuju, že jsem ho nosil ještě před covidem. Prostě mám odjakživa rád červenou barvu, jako dítě jsem chtěl mít všechno červené, všechno, co šlo, muselo být červené, nejen oblečení, ale třeba i kolo.
Ve funkci generálního ředitele ale máte s červenou utrum.
Nedávno jsem vyhrabal aspoň červenou kravatu a logo České televize je přece taky zčásti červené. Takže snad jsem tady dobře.
