Bojíte se hororů? Skutečnost je často ještě divnější a děsivější

  • 6
Věta „inspirováno skutečností“ se za léta nadužívání stala jen prázdnou marketingovou frází. Ne, každý horor opravdu není podle pravdy, pokud se za skutečnost nepovažuje výpověď individua s alobalovou čepičkou na hlavě. Jsou však i světlé výjimky a v těch nejvzácnějších případech autoři o své inspiraci mlčí nebo dávají pouze nepatrná vodítka.

Tajné experimenty, mučení a skutečná hrůza za hororem Outlast

Outlast

Studená válka neznamenala jen závod ve zbrojení, ale i zkoumání tajů mysli. Samozřejmě v tom nebylo nic bohulibého. Šlo o další způsob, jak protivníka přechytračit. Děsivé experimenty se prováděly na obou stranách železné opony. Za inspiraci si je vzala legendární hororová série Outlast či i psychologický horor Visage. Outlast je pamětihodná série. Rozšířila mechanismy Amnesia: The Dark Descent a vytvořila zážitek, ze kterého si málem nadělali do gatí i ti nejotrlejší. To ze všeho nejděsivější na první pohled ovšem vidět není. Autoři si spoustu věcí nevycucali z prstu. Outlast dokonce ukrývá jen lehce upravený dokument k podprojektu MKULTRA – BLUEBIRD. Ten skutečný je značně cenzurovaný.

V Outlast figuruje zlotřilá korporace Murkoff. Experimentuje na lidech, aby vytvořila nekorumpovatelné supervojáky nadané paranormálními schopnostmi. To není výmysl tvůrců. Byl to dlouhodobý cíl několika amerických i sovětských projektů. V USA to byly jmenovitě projekty MKULTRA – BLUEBIRD a StarGate.

Outlast (PlayStation 4)
Outlast (PlayStation 4)

Outlast

MKULTRA byla obrovská tajná operace CIA, skládající se ze skoro 150 podprojektů. Mezi nimi i BLUEBIRD, konkrétně se zaměřoval na absolutní kontrolu jedince pomocí hypnózy a snění. S projektem se začalo v 50. letech a skončil zhruba o deset let později. Cílem bylo vymývání mozku a extrémní forma manipulace se zvolenými subjekty pomocí psychotropních látek, sexuálního zneužívání, mučení, deprivace a hypnózy. Lidé si experimentů nebyli vědomi, nutno podotknout, že šlo často o civilisty, kteří do sebe dostávali koňské dávky LSD.

MKULTRA nebyl příliš strukturován. Víc než řízený experiment, připomínal chaotické řádění pomateného vědátora. Experiment skončil nepřekvapivě nezdarem. Často šílenstvím nedobrovolných účastníků, v lepším případě jen krátkou epizodou výbuchu iracionálního vzteku a agrese. Ohavné experimenty CIA se dostaly na povrch až díky aféře Watergate. Těžko se divit, že jsou Američané tak nadšení konspirační teoretici, když je vláda tajně dopovala LSD.

Dokument k MKULTRA – BLUEBIRD

V Outlast je ovšem i nadpřirozený element. Pokusné subjekty jsou vystaveny mučení a psychologické tortuře Morfogenního motoru. Pouze tak mohou ovládat roj nanitů Walrider. Ten lze aktivovat ve stavu lucidního či bdělého snění. V hře jde spíš než o lucidní snění o formu astrální projekce, mimotělního zážitku či vzdáleného nazírání. A to je něco, co se pojí s dalším skutečným projektem – StarGate.

V Sovětském svazu se to podle rozvědky hemžilo bábuškami nadanými magickými schopnostmi, jako je telekineze, telepatie nebo astrální projekce. Existují videozáznamy, jak se obtloustlá Ruska Nina Kulagina snaží pohnout předmětem silou mysli a tváří se u toho jako by akutně potřebovala na záchod. „Hrdé“ sovětské promo se dostalo i do rukou agentů USA, a tak vznikl projekt StarGate.

Účelem bylo vytrénovat PSI agenty schopné telekineze, zření do budoucnosti, telepatie a také vzdáleného nazírání. Jednoduše řečeno, schopnosti vidět místa bez nutnosti tam fyzicky vkročit. Proč riskovat, když může agent promítnout své vědomí kamkoliv za nepřátelské linie? Projekt byl aktivní od 70. let až do roku 1995, kdy někdo konečně pořádně zkontroloval výsledky a zjistil, že to moc nefunguje. Až na statistické odchylky, jako bylo nalezení špionážního letadla spolupracovnicí Rosemary Smithovou, toho projekt moc nepředvedl.

Město Centralia, předobraz Silent Hill?

Silent Hill

Dlouhá léta se věřilo, že inspirací pro herní sérii Silent Hill bylo americké město Centralia. Historie města se datuje až do roku 1842, kdy zde těžební společnosti vycítily příležitost a rozhodly se vybudovat uhelné doly. Rozhodnutí, které se po více než sto letech stane městu osudným. Nebo za to mohla slova tamního kněze Daniela Ignatiuse McDermotta? Ten město proklel potom, co ho napadli tamní gangsteři. Podle něj nezbude z města nic než kostel. Ať už to bylo prokletí služebníkem božím nebo hospodářská krize, město postupně upadalo, a nakonec doly zavřelo.

S kutáním se však nepřestalo. Lidé se chopili příležitosti a do uzavřených dolů chodili pracovat načerno. A tak se stalo, že v roce 1962 došlo uvnitř jednoho z dolů neopatrnostní k požáru. Uhelná žíla byla tak masivní, že podzemní naleziště hoří dodnes. Celá Centralia je zahalena do jedovatého kouře a popela. No není to jako ze Silent Hill? Není, jak velmi popuzeně napsal sám velký Masahiro Ito z Team Silent. Ten se vyjádřil jednoznačně: film má popel, hra sníh. Právě film trochu nešťastně zpopularizoval popelnatou estetiku. Ito upřesnil, že inspirací není žádné skutečné město.

Jidášovo křeslo

Abychom jen ošklivě nebořili zažité mýty, tak v něčem se série inspirovala skutečností. Pro spoustu fanoušků je Pyramid Head pro Silent Hill synonymem. Jenže to vůbec nedává smysl a autor Masahiro Ito, opět velmi svérázně na sociálních sítích napsal, jak ho toto štve. Proč není rozumné cpát fešáka s pyramidou na hlavě do každého dílu a filmu? Jednoduše proto, že Red Pyramid Thing patří jen do mysli Jamese Sunderlanda, protagonisty druhého dílu.

Pyramid Head je manifestací jeho viny, sebetrýznění, potlačovaných sexuálních fantazií a frustrace. A ta pyramida? Návštěva hradních mučíren dokáže poskytnout nebývalý vhled. Hlava ve tvaru pyramidy je ve skutečnosti kombinace hned několika středověkých mučicích nástrojů: Jidášova kolébka, trestná koza a možná i sicilský býk. Nebožáky a nebožačky nechali nasednout na vrchol pyramidy či ostré hrany a jejich řiť poznala středověk. Pokud nepoznala, po zavěšení kamenů na kotníky k nedobrovolnému análnímu strečinku a penetraci jistojistě došlo. Kdyby měla hlava i funkci sicilského býka, byla by ještě do ruda rozžhavená.

Asi můžeme být rádi, že ve hře používá Pyramid Head jen obří meč. Představte si, kdyby používal i svou hlavu. Pyramid Head se hodí do prvního filmu asi stejně jako striptérka na dětskou oslavu a je pochopitelné, že jeho nadužívání tvůrce irituje.

Zombie? To nemůže být pravda

Seriál The Last of Us

Houby jsou fascinující organismy. Čím víc o nich víme, tím víc šokujících informací získáváme o celkovém propojení biosféry. Mycelium, podhoubí, je datový kabel pro stromy. Pokud si stromy chtějí popovídat, vyměnit živiny nebo se varovat, vyšlou signál napříč celým lesem. „Hej, chytl jsem parazita!“, řekne jeden strom, „A sakra,“ řeknou ostatní a začnou vyrábět obranné látky. Houby jsou extrémně důležité pro ekosystém. Nejspíš tak, že si to ani nedovedeme představit.

Jsou to však i mrchy hrozivé. Jednou z nejděsivějších je Cordyceps, ten mimochodem pravidelně užívám. Pokud by na mě měl stejný vliv, jako má na mravence, asi bych tento text nenapsal. Místo toho bych vylezl na nějaký stožár a tam čekal, až ze mě vyraší plodnice. Specifický druh houby Ophiocordyceps dělá z hmyzu zombie. Pro mravence, housenky a další nižší živočichy je The Last of Us denní chléb. Ophiocordyceps infikuje jejich tělo. Roste tak dlouho, až napadne mozek a začne mravence a housenky ovládat. Hostitel slouží Ophiocordyceps s naprostou oddaností a čeká, až ho houba proroste a „vykvete“.

Tím děsivá zombie show stále nekončí. Šneci mají zase svůj osobní Resident Evil. Motolice podivná je parazitický ploštěnec, používající takzvané agresivní mimikry. Maskuje se za housenku. Takto napsáno to nedává smysl. Proč by se ploštěnec maskoval za housenku? Jenže v tom je genialita a zároveň děsivost jeho MO. Motolice infikuje nervovou soustavu šneka tak, aby vylezl na co nejvyšší a nejlépe viditelné místo. Poté se mu zanoří do tykadel a začne pulzovat jako housenka. Nebohý šnek křičí do světa, ptáci snězte mě, aniž by cokoliv zmohl. A útroby ptáka jsou přesně to místo, které je dalším krokem v jejím fascinujícím a děsivém reprodukčním cyklu. Kam se hrabou Las Plagas.

Pokud jde o naprostý horor, tak vede Massospora cicadina. Jak latinské jméno napovídá, houba dělá peklo ze života cikádám. A je to horší než cokoliv, co si dovedete představit. Osud z The Last of Us je proti tomu vlastně ještě docela v pohodě. Celý proces by se dal nazvat jako zombie sex, drogy a rock and roll. Představte si, že vám upadne zadek a místo něj vyroste houbový špunt. Řitní houba vám poté začne pumpovat do mozku psychedelika a sexuální stimulanty. V ten moment vám přestane vadit, že máte houbový špunt. Jste v rauši. Při nespoutaném zombie skupinovém sexu se infikované sjeté cikády rozpadají a šíří infekci na další jedince.

Massospora cicadina

Houba má v rukávu hned několik triků, mimo jiné přepne samčím cikádám chování na samičí, aby měly větší šance na vášnivý zombie sex. Skoro až morbidně poeticky to popsal jistý učenec roku 1800: „Hned, jak vylezou ze země, začnou zpívat. Zadní část jim odhnije, ale nezdá se, že by jim to činilo jakoukoliv bolest, neboť stále pokračují ve zpěvu. Zpívají, dokud nezhynou.“ Existuje i jistá vosa, co infikuje a zombifikuje pavouky. No není matka příroda okouzlující?

Co lidské zombie? Na Haiti mají jasno, zombie jsou skutečné, a dokonce je i zákon proti reanimaci mrtvých. Vykopávat nebožtíky za účelem výroby zombie je hrdelní zločin. Když vědci zkoumali prášek, který zdejší čarodějové, zvaní bokoři, údajně užívali k výrobě, našli v něm velmi potentní neurotoxin – tetrodotoxin. Jed z jedovaté ryby čtverzubce. Tělo oběti se po vstřebání neurotoxinu vypne a vypadá jako mrtvé. Teoreticky pak stačí nějaká ta doba v rakvi a absence vzduchu poničí mozek tak, že pak je oběť doslova zelenina. Ač jsou zombie neoddělitelnou součástí haitské kultury, věda zatím všechny zombie vyvrátila. DNA testy prokázaly, že údajní navrátivší z hrobu nejsou těmi, za které je pozůstalí považují. Ve všech případech šlo o slabomyslné jedince, kteří přijali identitu ztraceného člena rodiny.

Lidé svlékají videoherní hrdinky, prakticky žádná tomu neunikne

Pokud myslíte, že jste vůči vlivům nižších organismů imunní, tak se zamyslete, co vás nutí dát si cukr – druh bakterie ve vašem těle. Všichni jsme tak trochu zombie zotročené mikroflórou, aniž bychom si to uvědomovali.

Slyším v dáli sirény znít

Forbidden Siren byla jedna z nejunikátnějších hororových her éry PlayStationu 2. Naprosto děsivé obličeje a možnost vidět očima monster, jsou jen zlomek celkového výčtu originálních nápadů této survival pecky. Keiičiró Tojama, tvůrce Forbidden Siren i Silent Hill prostě umí dělat děsivé hry. Ale je titul aspoň vzdáleně inspirován skutečností? Mnohem víc, než byste řekli. A možná, že přece jen jistá inspirace ve skutečném místě prosakuje až k Silent Hill. Autoři se před vydáním hry pořádně bavili. Aby podpořili zájem o hru, vytvořili hned několik falešných záhadologických webů, například occultland a shibito. Tam rozvedli mýtus kolem titulární prokleté vesnice Hanuda a přidali mnoho zajímavých detailů.

Existoval předobraz vesnice Hanuda ve skutečnosti? Zdrojů inspirace je hned několik. Z části jde o japonský urban myth z roku 1999 o vsi uvězněné mezi dimenzemi, Inunaki mura – Vesnice vyjícího psa. Má se jednat o sídlo zvráceného, zdegenerovaného kultu, který zde žil po celé generace. Také má jít o dějiště pravidelných přírodních katastrof enormních proporcí. Pokud se někomu opravdu podaří ke vsi dojít, přivítá ho brána, kde je napsáno: Zde žádné zákony Japonska neplatí. Ten, kdo se odváží projít za bránu, toho čeká hrůzný osud rukou možná ne úplně živých starousedlíků. Do Inunaki se dá dostat i nedopatřením, má nadpřirozenou moc vtáhnout oběti z dálky.

Skutečná ves Inunaki existovala, ale zanikla při stavbě přehrady. Tunel, který spojoval vesnici se zbytkem světa byl dějištěm několika brutálních vražd a patří mezi nejstrašidelnější místa v Japonsku. Autoři se však inspirovali i v opuštěné vesnici Širaiwa. V Japonsku je běžné, že ze dne na den vesnice zanikne. Lidé houfně odejdou a nechají za sebou skoro veškerý majetek, nábytek i osobní věci. Vesnice kvůli tomu mají znepokojivou auru, jako by byly zmrazené v čase. A to je i případ Širaiwy, jejíž opuštěné ulice pomohly s vizuálním stylem vesnice Hanuda.

Hlavní inspirace je však v samotném příběhu. Za války se měl do vesnice Hanuda vrátit voják a v záchvatu pohnutí mysli povraždit 33 vesničanů. To byl pro ves prakticky konec. Tento příběh je založen na události z roku 1938 – cujamském masakru. Měl ho na svědomí jednadvacetiletý Mucuo Toj z vesnice Kamo. Jedné noci se Toj vydal na vražedné běsnění, řádně se na něj připravil. V noci počkal, až budou všichni doma a přeřezal elektrické vedení. Vesnice se topila ve tmě. Jediné, co prořezávalo vzniklou temnotu, byly dvě svítilny přilepené k Tojově hlavě. Ozbrojen brokovnicí, katanou, sekyrou a několika dýkami, vyrazil za pomstou.

Využil ve vsi udržované tradice jobaj, kdy se mladí lidé přikrádali do postelí opačného pohlaví zkusit zaskórovat a takto povraždil všemi dostupnými zbraněmi 33 lidí. Pak spáchal sebevraždu. Tu noc přišla vesnice Kamo skoro o polovinu obyvatel. Většina přeživších poté odešla, zůstalo jen pár rodin. Důvod hrůzného činu byl ve vrahově deníku. Toj trpěl tuberkulózou, měl stigma vyvrhele. Při již zmíněné tradici jobaj byl vždy odmítnut. Dívky se ho štítily a vesničané na něj hleděli skrze prsty. V deníku i osvětlil, proč zabil svou babičku. Aby nemusela žít s hanbou, že její vnuk je vrah. Cujamský masakr byl největší masovou vraždou spáchanou jednotlivcem v Japonsku.

Strašidelné a pravdivé příběhy od Supermassive Games

Supermassive Games jsou známí tím, že se inspirují v legendách a historických událostech. V jejich prvotině Until Dawn se hrdinové střetávají s wendigo, legendární stvůrou z indiánského folkloru. Wendigo by měl být člověk, který ochutnal lidské maso a kvůli tomu se z něj stalo monstrum.

Není to až taková smyšlenka. Legenda o wendigu nemusí být nic jiného než chytré varování před kanibalismem. Existuje neurodegenerativní prionové onemocnění zvané kuru, postihuje kanibalistické kmeny, které mají na jídelníčku lidské mozky. Zjednodušeně řečeno, lidem udělá v mozku díry. To vede k mnoha nedobrovolným projevům – nekontrolovaným emocím i nečekaným pohybům těla. Člověk také postupně ztrácí schopnost mluvit i jíst. To vše může trvat pár let, jsou však i dochované případy, kdy se nemoc plně projevila až po padesáti letech.

Until Dawn

The Dark Pictures Anthology: Man of Medan

Supermassive Games je studnicí skoro bezednou. I jejich The Dark Pictures Anthology je téměř do puntíku inspirována legendami i skutečnými událostmi. Man of Medan má inspiraci přímo v názvu – loď duchů SS Ourang Medan. Ourang znamená v indonéštině člověk a Medan je největší město Sumatry. Volně přeloženo Lidé z města Medan. Zcela nesouvisející trivia ohledně indonéštiny – záchod se řekne jamban. Legenda je celkem stará a až na ty halušky s bubáky se vlastně Supermassive Games od skutečnosti moc neodklonili. I když, kdo ví, co se na palubě stalo doopravdy.

Rok 1947, nizozemská obchodní loď Ourang Medan vyplouvá z čínského přístavu, možná právě z Mančurie, jinak zvané Mandžusko, směrem na Kostariku. V únoru 1948 dvě americká plavidla zachytí SOS v morseovce: „Plujeme, všichni na můstku včetně kapitána jsou mrtví. Pravděpodobně celá posádka.“ Pak následuje pár nesmyslných zpráv v morseovce zakončených zlověstným „umírám“. Ourang Medan se nadobro odmlčí.

Americká loď Silver Star, která vysílání zachytila, připluje k lodi. Námořníci si tam zadělají na doživotní trauma. Všichni na Ourang Medan jsou mrtví, ležící těla s vytřeštěnými zraky a v hrůze pokřivenými ústy připomínají spíš karikatury z japonského hororu Ringu. Posádka Silver Star chce loď odvést do přístavu, ale to překazí náhlý požár v jednom ze skladišť. Námořníci se naštěstí z hrůzné lodi duchů stihnou evakuovat včas. Chvíli poté ji pohltí vše zničující exploze. Co stálo celou posádku Ourang Medan život? Nejspíš špatně uskladněné chemikálie, či dokonce pašovaný nervový plyn. Nikde však není zmínka, že by se měl jmenovat mančurijské zlato.

The Dark Pictures Anthology: Little Hope

The Dark Pictures Anthology: Devil in Me

Historickým pozadím se může s klidem ohánět i druhý díl série Little Hope. Ten do moderního příběhu zapracoval historickou osobu Abigail Williamsovou, ve hře pojmenovanou Mary Milton. I když bylo Abigail dvanáct let, dá se o ní říct, že byla kráva nebeská. Spolu s mladší Betty Parrisovou totiž rozpoutaly šílenství, které známe jako salemské čarodějnické procesy. Začaly s udavačstvím, které roku 1692 přerostlo v masovou hysterii. Stejné historické zázemí má i nedoceněná adventura Murdered: Soul Suspect.

Poslední díl, The Devil in Me, také plně čerpá z historie. V tomto případě jde o nechvalně proslulého sériového vraha H. H. Holmese. Je přezdíván první sériový vrah Ameriky. Byl známý tím, že svůj hotel přeměnil ve smrtící past, kde zavraždil a umučil mnoho obětí.

Hon na strašlivou bestii

V předešlém článku jsme odkryli jeden ze zdrojů inspirace pro Bloodborne – otravu rtutí. Dnes se zaměříme na další, také méně známý a přitom očividný. Film Le Pacte des loups z roku 2001 je gotická část Bloodborne, než se zvrtne v kosmický horor. Film má vše: trojhranné kloboučky, slušivé kabáty, mocné nárazníky Monicu Bellucci, a dokonce i legendární trick weapons. Mijazakiho tým jel jak přes kopírák. Také podezřívám Mijazakiho, že se mu až moc zalíbil i další francouzský počin – hra Nightmare Creatures 1997.

To vše je samo o sobě sice zajímavé, ale kde je ta inspirace skutečností? Film pojednává o La Bête du Gévaudan – gévaudanské bestii. Monstru, které mělo kolem roku 1764 terorizovat francouzskou provincii Gévaudan. Cílem zuřivých útoků byly ze začátku děti, útoky se však stupňovaly a do spárů se jí začali dostávat i dospělí.

Bloodborne

Podobně jako v Yharnamu, i zde se lidé báli vylézt ven. Přilehlé vesnice žily v hrůze. Vesničané pravidelně nacházeli k nepoznání znetvořená těla obětí. Vyvrhnuté vnitřnosti, snědená játra a někdy i utržené končetiny a hlavy. Podle tamních to nemohla být práce obyčejného vlka, podle popisu přeživších šlo o vzpřímenou, mrštnou a vysoce inteligentní bytost. Byli si jistí, že jsou obětí řádění vlkodlaka. Lidé se chopili iniciativy a na bestii začali pořádat hony. Systematicky zastřelili desítky vlků, kladli pasti, dokonce jí i zasáhli, ale neměla ani škrábnutí.

Celá kauza se dostala až na pařížský dvůr. Není divu, když měla bestie na svědomí 210 potvrzených útoků. Král Ludvík XV. se však nebál o blaho svých poddaných, ale možné vzpoury. Do provincie vyslal hned několik lovců. Lovci byli buď švindlíři nebo neúspěšní. Až o mnoho let později prý bestii skolil jistý pobožný lovec kulkou s příměsí stříbra.

Existuje teorie, že bestie byla člověk, převlečený do obleku monstra, který vraždil a poté zneužíval oběti. Možná měl dokonce i vycvičené zvíře, podobně přestrojené a „opancéřované“ jako pomocníka. Tato teorie má trhlinu, podobné případy se datují už od roku 1632 napříč celou Francií. Popis bestie je skoro vždy stejný. Prvního honu roku 1632 se mělo dokonce účastnit přes 6 tisíce lovců. Až zase budete zápolit v Josefčině klinice s vlkodlakem, víte, odkud přišel. Zkuste mu nadávat francouzsky.