RECENZE: V hororu Little Hope zažijete krutost čarodějnických procesů

Druhý díl minisérie Dark Pictures je v mnohém podobný tomu prvnímu. Vzdává hold klasickým béčkovým hororům a sází na přímočarost, přitom ale vůbec není hloupý. Pokud máte rádi interaktivní filmy, při kterých jen čas od času stačí zmáčknout to správné tlačítko, jeho koupí neprohloupíte.

Sotva jsem se stačil vzpamatovat z vynikající Amnesie (naše recenze), přistál mi na disku další horor. Little Hope je ovšem daleko méně rafinovaná záležitost, která se notně inspiruje v klasických krvácích z 90. let. Pod kontrolu dostanete partičku pěti víceméně otravných charakterů a úkolem je, co nejvíce jich udržet při životě.

Parta hrdinů nepatří mezi nejsymaptičtější, je to ale tvůrčí záměr.

Toho dosáhnete tak, že budete sledovat spoustu jen minimálně interaktivních filmových scén, prozkoumávat malé uzavřené lokace a čas od času mačkat do rytmu tlačítka, která se zrovna objeví na obrazovce.

Není to žádný výjimečný koncept, a pokud jste hráli předchozí tituly Supermassive Games Until Dawn a Man of Medan, máte přesnou představu o tom, jak samotná hra vypadá. Po chatě v horách a opuštěné vojenské lodi tentokrát navštívíme zapadlé americké městečko Little Hope, které se v dávné minulosti stalo dějištěm nespravedlivých čarodějnických procesů. Asi nemusím vysvětlovat, že není až tak opuštěné, jak na první pohled působí.

Poklidné tempo v průběhu času graduje, a zatímco na začátku vás vyleká maximálně tak utíkající kočka, ve finále nebudete vědět, čeho se bát dřív. Díky flashbackům do minulosti se navíc stanete svědky několika brutálních scén mučení, ze kterých vyloženě mrazí, byť samozřejmě nedosahují naturalismu The Last of Us 2.

Na rozhodnutí máte spousty času, což ostatně platí i v „akčních“ scénách.

Hra vás automaticky přepíná mezi jednotlivými aktéry příběhu, tedy alespoň tak dlouho, než někdo vinou špatného rozhodnutí zemře. To se ale nestává příliš často, autoři vám totiž neustále nechávají dostatek nápověd na to, abyste zhruba tušili, které z nabízených možností jsou ty správné. Akční pasáže jsou pak ještě jednodušší než toto primitivní „adventuření“. Už předtím stačilo jen zvládnout zmáčknout správné tlačítko ve správný čas, nyní se vám ještě s předstihem zobrazuje nápověda, co že to vlastně budete za chvíli mačkat. Hodně benevolentní jsou i široké časové intervaly či možnost několika záchranných scén v případě, že selžete.

Je tak dost pravděpodobné, že se vám celou pětici povede udržet na živu už na první průchod, což poněkud snižuje znovuhratelnost. Ta je přitom jedním z hlavních taháků celé hry, ostatně jinak těch jejích 7 hodin nestojí ani za tu poloviční cenu oproti dnešním novinkám.

Více, než zkoumat efekty mávnutí motýlích křídel a zkoušet, jak které volby ovlivní vyznění příběhu, je však zajímavé pustit se do opakovaného hraní s kamarádem online nebo v tzv. režimu „movie night,“ kdy se vše odehrává na jedné obrazovce a jen si podáváte gamepad. Jde ale o úplně jiný druh zážitku, první hraní rozhodně doporučuji sólo, pěkně po tmě a se sluchátky na uších.

Graficky hra vypadá opravdu skvěle, což je ovšem dáno i tím, že se po většinu času pohybujete v těžké mlze. Autoři se snažili o filmový zážitek, a tak je celá hra v ultraširokém rozlišení, což pro majitele klasických „16:9“ monitorů znamená, že se budou muset smířit s černými pruhy v horizontálních okrajích obrazovky.

Little Hope je poctivým a řemeslně skvěle udělaným hororem, který útočí na základní lidské pudy. Lekačky, nesympatičtí hrdinové, kterým za ty jejich hloupé řeči tak nějak podvědomě přejete co nejvíce bolestivou smrt, a morbidně absurdní násilí jsou prvky, které by většinou byly na straně mínusů, tento podžánr se však bez nich neobejde. 

Pro fandy povinnost, ale pokud si počkají na slevu, zas až o tolik nepřijdou.