RECENZE: Liam Gallagher a John Squire nostalgicky vzpomínají na lepší časy

Společné bezejmenné album britpopových prominentů Liama Gallaghera a Johna Squirea je z rodu superprojektů, které vypadají úžasně na papíře, ale výsledek bohužel vysokým očekáváním neodpovídá.

Zpěvák Liam Gallagher sice v nejslavnějších dobách Oasis figuroval jen jako interpret – ke skládání ho bratr Noel pustil až později – nicméně jde o výraznou osobnost s nezaměnitelným hlasem a projevem.

Kytarista John Squire s kapelou The Stone Roses okouzlil památným eponymním debutem z roku 1989, který pro zástupy pozdějších britpopových kapel (včetně Oasis) znamenal nedostižnou metu.

Šlo a dodnes jde o tak brilantní nahrávku, že na ni nedokázali navázat ani sami The Stone Roses. Jejich druhá a zároveň také poslední deska The Second Coming (1994) je učebnicovým příkladem obřích ambicí a nezvládnuté produkční i tvůrčí megalomanie.

John Squire je nicméně pořád natolik originální kytarista a tvůrčí osobnost, že jeho spojení s Liamem Gallagherem slibovalo mnohé. V převratnou nebo zásadní desku, která by redefinovala žánr britských kytarovek, zřejmě nedoufal ani ten největší optimista či fanoušek obou hlavních protagonistů. Proč se ale netěšit na svěží, hity našlapanou jízdu?

Pilotní singl Just Another Rainbow vyloženě extatické stavy nenavodil, ale hned po prvním okoštování se ústřední melodická linka uhnízdila v hlavě a podnítila zvědavost na zbytek.

Letmý náslech přislíbil, že deska by teoreticky mohla růst a daly by se z ní časem vydloubnout písňové nuggety, které se vepíší do DNA věrného milovníka a znalce britského nezávislého rocku. Jenže s dalšími poslechy se naděje vytrácí – a je nutné si přiznat, že jde o v nejlepším případě lehce nadprůměrnou práci.

Squireova hra je opět jedinečná ve feelingu, zvuku a také v precizním vyplňování prostoru vrstvenými riffy, plochami a vyhrávkami. Liam Gallagher je... prostě Liam Gallagher. Ne každému jeho ledabylý a na samotnou hranu, kdy už to hraničí s otravnou manýrou, protahovaný zpěv sedí. Jakmile ale otevře ústa, s nikým si ho nespletete.

Liam Gallagher, John Squire

55 %

Liam Gallagher, John Squire

Samotné písničky ale zkrátka nemají dostatečnou sílu a znějí jen jako odvozeniny svých vzorů. Jako na dlani tu máme šedesátá léta, Jimiho Hendrixe, The Faces, ale i Bee Gees, což jsou jména, která Gallagher a Squire citovali jako inspirační vzory.

Nic proti, i The Stone Roses podle vlastních slov nevymysleli nic světoborného – jednoduše prohrabali sbírku vinylů svých rodičů a co nasáli, nahráli. Jenže k tomu přidali čerstvě znějící taneční rytmus, křišťálově čisté okouzlující melodie a kus neodolatelné frackovské arogance.

Vizionářsky přitom zachytili zeitgeist a předznamenali to, čím britská hudební scéna žila následující dekádu. Něco takového se samozřejmě podaří jednou, dvakrát za kariéru, mnoho kapel to nedokáže nikdy. Bylo by tedy nefér desce vyčítat absenci tohoto faktoru. Ovšem to, že John Squire nedokázal přijít s náležitě chytlavými songy, zkrátka problém je.

OK, taková One Day At The Time je fajn, ale to nestačí. Kde je další This Is The One, Mersey Paradise, Elephant Stone či I Am The Ressurection? Nebo alespoň Ten Storey Love Song?

Když v roce 1988 spojili síly zpěvák Bernard Sumner a kytarista Johnny Marr z jiných manchesterských veličin New Order a The Smiths, bylo výsledkem jedno fantastické a dvě výborná alba.

Těžko říct, zda bude mít projekt Liama Gallaghera a Johna Squirea pokračování v podobě dalších desek – po poslechu debutu lze konstatovat, že není třeba.