Vyzraďme přitom hned druhou potíž. Ke svým činům se nikdy nepřiznal. Když umíral na rakovinu jícnu ve vězeňské nemocnici, navštívili ho vyšetřovatelé osmkrát. Doufali, že na smrtelné posteli, s vědomím, že nemá co ztratit, učiní doznání. Nestalo se tak.
Práce kriminalistů, jejich velké pátrání pro vrahovi z lesa Belanglo, tak byla zakončena úspěchem s hořkou příchutí. Neobjasněných vražd s téměř identickým způsobem provedení totiž vedli v australských teritoriích za poslední dekády v patrnosti víc než tucet. Odehrály se na místech, která usvědčený dobře znal, k nimž měl vztah, odpovídal i časový rámec zločinů. Nicméně už neexistovaly potřebné důkazy.
Ivan Milat tak byl odsouzen za sedm bestiálních vražd, dostal sedm doživotí. Komisař Clive Small, vedoucí týmu vyšetřovatelů, však nepochyboval o tom, že jich spáchal víc. Mnohem víc. „Dopadli jsme už hotového sériového vraha, který své krvavé řemeslo dokonale ovládal. Nedokázali jsme ty vraždy, na nichž se vyučil,“ shrnul.
V knize svých pamětí rovněž dodává, že velmi zvláštní roli sehrálo ve vyšetřování vrahovo pokrevní příbuzenstvo. Vycházela z něj plejáda svědků dokládajících alibi, ale též výpovědi, které mu přitěžovaly. Skrytě přechovávali část jeho lupu a nejspíš o počínání vraha věděli mnohem víc. Teorie o tom, že na některých spáchaných zločinech se přímo podílela buď jedna ze tří Milatových sester, nebo jeden z deseti jeho bratrů, prý rozhodně nezní nepravděpodobně.
Rodinka k pohledání
Milatovi totiž byli hodně podivná famílie. Alkoholismus násilnického otce tu zrovna nevyvažovala přísná katolická výchova matky a její ničím neohraničená slepá láska k vlastním dětem.
Ivan Robert Marko se narodil, jako pátý v pořadí, do rodiny, kde drobné krádeže vnímali jako problém jen tehdy, když se u nich děti nechaly chytit. Se svými sourozenci trávil dětství hrou na lov, střelbou na živá zvířata z buše. Vyzbrojení mačetami prý dokázali ubít dospělého klokana. V dospívání k tomu přidali rvačky, žhářství, krádeže aut, vloupání, loupežná přepadení. Se zákonem měli problémy všichni a neustále.
Ve dvaceti letech měl za sebou Ivan Milat dva roky v polepšovně, rok v detenčním středisku pro mladistvé a osmnáct měsíců ve vězení. Na svobodě pobude jen krátce, za řízení kradeného auta byl odsouzen na dva roky nucených prací a pak znovu, na tři léta vězení za další krádež.
Psychologický profil jej charakterizuje jako agresivního a výbušného psychotika, s antisociálním a predátorským chováním.
V sedmadvaceti letech, vyzbrojený nožem, znásilnil a okradl dvě stopařky. Na soud nečekal, fingoval sebevraždu a uprchl na Nový Zéland. O návrat do země se pokusil, na falešný pas, o tři roky později. Vrátil se, protože mu umírala matka. Z obvinění jej tenkrát vysekal právník, ale s krádežemi, přepadáváním a znásilňováním stopařek neskončil ani poté.
Třicátiny oslavil pokusem o znásilnění a zavraždění dvou žen, které cestovaly stopem z Liverpoolu do Canberry. Překvapivě za to nebyl ani obviněn.
Označit ho, s takovým trestním rejstříkem, jen za problémového by tedy bylo hodně velkým eufemismem. Trestné činy páchal prakticky bez ustání, všude tam, kde se vyskytoval. A vynikající příležitost mu k tomu dávalo i jeho zaměstnání u Státní údržby silnic. Migroval kvůli práci celou Austrálií, jeho pracovištěm byly silnice.
Často v místech, kde dříve nebo později začnou mizet stopaři a stopařky.
Austrálie? Už nikdy více
Čtyřiadvacetiletý Paul Onions nejel onoho dne roku 1990 stopem poprvé, z Anglie se do Austrálie vypravil, aby cestoval, poznával jinou zemi a vydělával si přitom na brigádách v ovocných sadech. Aby ušetřil a udržel kontakt s místními, nechával se mezi štacemi popovézt stopem.
Bill, jak se jmenoval jeho aktuální dobrodinec, mu svezení sám nabídl. V autě však vyslal sérii dotazů, které Paula znejistěly: „Čeká tě někdo v cíli? Říkal jsi někomu, že pojedeš se mnou? A když jsi byl v armádě, prošel jsi tam nějakým speciálním výcvikem?“
Následovala zastávka, aby si řidič z kastlíku pod sedadlem vytáhl provazy a nůž. Na chvíli, kdy se na něj Bill při další zastávce na odpočívadle pokusil vytasit revolver, byl stopař vlastně připravený. Vyskočil ven, všechny své věci nechal uvnitř a prchal k rušné dálnici Hume Highway.
Kličkoval, protože na něj Bill začal střílet. Paul Onions se s neuvěřitelným štěstím vyhnul střelám a po chvilce zmateného pobíhání mezi smykujícími vozy dokázal zastavit protijedoucí auto, seděla v něm vyplašená rodina Joanne Berryové, aby se jim doslova vecpal dovnitř. Křičel u toho: „Ten magor mě chce zabít!“
Silně rozrušeného ho odvezli do Bowry, na policejní stanici, kde s ním sepsali hlášení. Nebylo se čeho chytit, a tak protokol z 25. ledna 1990 brzy založili do archivu. Po onom adrenalinovém zážitku dal Onions vale stopování i Austrálii, prvním letem zamířil domů do Anglie. O Austrálii už nechtěl ani slyšet. Přesto se v ní o tři léta později proslaví.
Pátrání po sadistické bestii
Sedm zavražděných. Stopařek, baťůžkářů, zahraničních turistů. Mladých lidí, kteří se vydali na cestu za krásami Austrálie, aby tu nalezli smrt. Těch pět žen a dva muže si někdo vyhlédl, aby je okradl, znásilnil, mučil a zavraždil. A nakonec ukryl v mělkých hrobech na opuštěných místech státního lesa Belanglo.
Vatikánské orgie, mafie, agenti. Zmizení Emanuely Orlandi je mysteriózní |
Krvavý rébus začal v říjnu 1993 řešit komisař Clive Small a jeho Task Force Air. Tak vznosně si tehdy říkal speciální tým dvaadvaceti vyšetřovatelů, kteří s ním na případu pracovali. Výsledky však měly pramalé. Podnebí a divoká australská fauna se stačily postarat o to, že z porůznu v lese nalezených lidských ostatků už mnoho nezbylo.
O to děsivější bylo vykreslení jejich smrti, jak ho popisovali patologové. Hluboké zářezy na kostech způsobené nožem, četná nesmrtící střelná poranění, fraktury lebečních kostí. Asi nejhorší na tom však bylo pořadí zranění.
Zdá se, že pachatelé nejprve několika řezy velkým nožem narušili oběti nervy v páteři. Tím ji zcela paralyzovali. A při plném vědomí, znehybněnou, ji dál trýznili. Hodiny znásilňování, pomalé odřezávání masa z končetin, škrcení, bodání, dobíjení kamenem či palicí.
Záznamy čirého sadismu umocňoval i kontext místa činu. Zdálo se pravděpodobné, ve většině případů šlo totiž o dvojice, páry, že pachatelé narušením páteře znehybnili jen jednu z obětí. A nechali se ji dívat. Třeba na to, jak si z druhé po brutálním znásilnění udělali cvičný terč pro střelbu.
Lebka s deseti zástřely z dvaadvacítky anebo ostatky nesoucí patnáct a více bodných ran v hrudníku byly dokladem naprosto nevysvětlitelné míry násilí. Soudní znalci dodávali, že pro tuhle sadistickou řezničinu byly využity různé zbraně a různé nástroje.
Všechny vraždy však spojovaly ony paralyzující zářezy na páteři a charakter obětí, byli jimi bezbranní cestovatele přepravující se stopem. Kauzy se podobaly i odděleným uložení ostatků a místem činu, byl jím les Belanglo.
Anglická stopa
Sériový vrah v regionu působil nejméně tři léta. Nezanechával stopy ani svědky. Jen zmučená těla svých obětí. A nezdálo se, že by pátrací relace v televizi nebo vyhlášení odměny ve výši půl milionu australských dolarů někam vedly.
Během vyšetřování byla v Austrálii vůbec poprvé ve větší míře nasazena počítačová technika, která na základě psychologických profilů zúžila okruh podezřelých z prvotních 2 800 na 230. Posléze byl onen katalog zredukován na dvaatřicet jmen.
Jenže práci policistů nenahrávalo ani to, že nebylo zcela zřejmé, zda se hledá jeden pachatel, nebo dva sadističtí vrazi pracující společně.
Mezi stovkami telefonátů s tipy, které tehdy lidé z Task Force Air přijali, naštěstí nezapadl hovor z Anglie. Mladík, který před třemi lety jen o vlásek unikl loupežnému přepadení a dost možná i smrti, Paul Onions, sledoval zprávy a o velkém australském pátrání se dozvěděl. Volal proto, že se jeho zážitek s řidičem Billem odehrál u dálnice právě necelý kilometr od lesa Belanglo.
A tuto stopu nenechal komisař Small vychladnout.
Onions se tedy ještě jednou, na náklady policejního sboru, do Austrálie vypravil. A z katalogu fotek dvaatřiceti podezřelých tváří neomylně identifikoval svého řidiče Billa. Policie jej zná dobře, ale pod jiným jménem. Padesátiletý plešatící čahoun s nezapomenutelným knírkem je Ivan Robert Marko Milat.
Neuspokojující rozuzlení
To nenadálé svědectví z Anglie stačí k tomu, aby byl Milat zadržen. Je to spojeno s nemalými manévry, protože kriminálník má v držení řadu zbraní. Díky asistenci policejního vyjednavače to však proběhne bez přestřelky. Prohlídka Milatova domu, a následně obydlí jeho bratrů a sester, pak vydalo řadu důkazů. Drobností a osobních věcí zavražděných stopařek a baťůžkářů.
Zbraně, které měl Milat v držení, typově odpovídaly těm, jež používal vrah z lesa Belanglo. Svědci, u soudu se jich vystřídalo 145, pak detaily příběhu dokreslili. Viděli například Milata zajíždět autem do lesa, spolu s nějakými pasažéry. Šlo sice o nepřímé důkazy, ale bylo jich takové množství, že to nejvyššímu soudu v Sydney stačilo. Milat dostal sedm doživotí, k tomu šest let navrch za loupežné přepadení Paula Onionse. Případ byl uzavřen.
Komisaře Cliva Smalla to však neuspokojilo. Všechny otazníky pro něj rozsudek nevyřešil. Všechny zločiny nepotrestal. Zmizení lidí se evidovalo na mnoha jiných místech země, těla byla nalezena pohozená v divočině, se stopami nožem přerušené páteře. Často právě v místech, kde zrovna usvědčený vrah pracoval na opravě silnic. Důkazy ovšem chyběly. A Ivan Milat, který 27. října 2019 zemřel ve věku čtyřiasedmdesáti let ve vězeňské nemocnici na rakovinu jícnu, se k žádnému ze zločinů nikdy nedoznal.
Teorie, podle nichž svým mlčením nechránil jen sebe, ale i možného spolupachatele z řad příbuzných, tedy nikdo nevyvrátil.
