Výzkumníci z tchien-ťingské univerzity Nankai v Číně vytvořili skutečně pozoruhodně obsáhlou databázi, seskládanou ze základních slov a frází celkem 5 293 jazyků. Vypomohli si počítačovými analýzami, většinu z nich pak zařadili na takzvanou sonoritní stupnici, která udává průměrnou zvučnost každého jazyka.
Zvučnost jazyka přitom můžeme chápat současně jako prostou hlasitost, zahrnuje však i to, jak rezonující slova národní slovník nese. Slova s větším množstvím samohlásek mají totiž výraznější a kulatější zvuk. Máme jich plná ústa, jsou znělejší.
Sonoritní stupnici jazyků badatelé proložili satelitními snímky NASA se záznamem průměrných ročních teplot v jednotlivých oblastech, aby tyto proměnné vzájemně porovnali. Ve výsledku zjistili, že na globální úrovni se mezi nimi objevuje pevný vztah.
Jazyky vzniklé na území chladnějších oblastí jsou utvářené tak, že jsou méně znělé. A ty, které vznikaly v regionech s vyššími teplotami, výrazně častěji disponují slovy, které se snáze vyslovují nahlas.
Proč?
Dosud nezodpovězenou otázkou zůstává, proč tomu tak je. „Vysvětlujících teorií je několik, ale shoda o nich mezi odborníky nepanuje,“ vysvětluje Tianheng Wang, hlavní autor studie a průkopník počítačové lingvistiky z univerzity Nankai. Uvádí alespoň dvě nejvýznamnější.
Podle jedné z nich by mohl být příčinou sušší vzduch, který je pro chladné oblasti typický. V suchém vzduchu je totiž umenšena vibrace hlasivek a jazyk se proto cíleně stal tišším, protože se tak dalo hovořit bez větší námahy. „Laicky řečeno, v mrazivém klimatu chcete říct vše potřebné co nejrychleji a mít ústa co nejdéle zavřená,“ říká Wang.
Druhá teorie předpokládá, že jelikož vzduch má v teplejším podnebí tendenci pohlcovat a tlumit zvuky o vyšších frekvencích, vyvinuly se v tamních jazycích zvučnější slova, která více rezonují, aby lépe odolávaly akustickému zkreslení. „Obě tyto teorie se v zásadě nevylučují, ale spíše doplňují,“ dodává Wang.
Studie čínských a německých lingvistiků vyvolala velký ohlas, ale ne všude pozitivní. Kritické výtky se týkají toho, že autoři pracovali jen s malým vzorkem slov pro každý z mnoha zkoumaných jazyků a že nevzali v potaz, jak často se jednotlivá znělá či neznělá slova v běžném dialogu objevují.
Za nedostatek výzkumu se prý dá považovat i to, že sice kvalitně přistupuje ke zhodnocení z hlediska průměrné globální teploty, ale nikoliv už třeba relativní vlhkosti vzduchu či nadmořské výšky. A právě vlhkost vzduchu silně ovlivňuje způsob, jakým jsou zvuky vytvářeny a vnímány.
Výsledky badatelů navíc dobře fungují na úrovni velkých oblastí a jazykových rodin, ale štěpí se u příbuzných jazyků a menších regionů. Chyba by to být nemusela, protože jazyky se utvářely a utváří po tisíciletí. Národ, nebo etnikum, které svůj pradávný původ dokládá kdesi na severu, se tak mohl naučit „šeptat“ a tichý slovník si mohl ponechat i poté, co se migracemi přesunul do teplejších oblastí.
„Domníváme se, že adaptace zvuků řeči v rámci jazyků je velmi pomalý proces, který je navíc necitlivý na drobné rozdíly v teplotě, s nimiž se mluvčí setkávají, když přenášejí své jazyky do nových oblastí,“ uzavírá Wang.
Tichost rozpravy obyvatel severu v kontrastu s hlasitostí hovoru obyvatel jihu podle něj není stereotypem, ale statisticky průkazným jevem. Na vině nejsou sami řečníci, ale fonetický vzorec jejich řeči. Který nejspíš ovlivnily klimatické faktory.
