Vzájemně se srovnávat je běžné, mnozí lidé však ve srovnávání se s druhými vidí míru úspěchu. Nezřídka to začíná již v dětství, kdy rodiče svým dětem dávají za vzor jejich spolužáky. Děti pak mají pocit, že jejich spolužáci jsou chytřejší, šikovnější, lepší, že mají před nimi náskok. Ze všech sil se snaží se jim vyrovnat, jenže ne vždy se jim to daří. Výsledkem je zklamání, nespokojenost a často i závist a nenávist.
Sociální sítě srovnávání se s ostatními ještě více podporují. Denně jsou na nich vystaveny cizí úspěchy a pohled na ně mnohdy vyvolává závist, přestože ne všechno bývá pravda.
Srovnání je jen iluze
To se týká především sociálních sítí, kde lidé sdílejí jen to, co sdílet chtějí. Logicky se raději podělí o své úspěchy, naopak o svých prohrách mlčí. Snaha vypadat před druhými lidmi lépe se projevuje i v běžném životě. Někteří lidé dávají na odiv své úspěchy a štěstí, skutečnost je však úplně jiná.
Při srovnávání se s druhými nikdo nehledí na svoji jedinečnost. Každý člověk je jiný, má jiné dovednosti, schopnosti, žije v jiných podmínkách, má jiné hodnoty, jiné cíle. Co někdo považuje za štěstí, může jinému naopak přinést smůlu.
Lepší, nebo horší?
Výsledkem srovnávání se s okolím je pocit nadřazenosti nebo podřadnosti. To je důvod, proč se mnozí nespokojení lidé srovnávají s těmi, kteří jsou na tom hůř než oni. Získávají tím uspokojující pocit, že jsou na tom ve skutečnosti dobře.
Častěji však bývá výsledkem srovnávání se s ostatními naopak pocit podprůměrnosti. Pocit, že ti druzí jsou na tom lépe, jsou lepší. Člověk se cítí neschopný, nešikovný a jeho sebevědomí klesá na nulu. Oceňuje se podle toho, jak se mu daří dohánět náskok, který mají druzí před ním. Většinou se mu to nedaří. Cítí se nešťastný, nespokojený, má pocit, že není dost dobrý. Často z těchto pocitů vzniká závist.
Jak z toho ven?
Prvním krokem je podívat se sám na sebe, uvědomit si své přednosti, své dovednosti, své silné stránky i úspěchy. Neméně důležité je stanovit si cíl a na ten se zaměřit, potom už nezbude velký prostor pro srovnávání se s ostatními. Každé srovnávání se s druhými odvádí člověka od něho samého, od jeho cíle, od toho, co skutečně chce.
Je třeba přijímat se se svými silnými i slabými stránkami. Silné stránky podpořit, těch slabých se zbavovat. V tom je nutné si stanovit reálné cíle. Nedovolit, aby se život proměnil v neustálou snahu dohnat náskok, který mají ti druzí. To nevede ke spokojenosti ani ke štěstí.
Zbavit se neustálého pocitu, že se musíme srovnávat s druhými, pomůže také zájmová činnost. Když někdo dělá to, co ho baví, nezaměřuje se na druhé lidi a také postupně slábne touha srovnávat se s nimi.
Kdy naopak srovnávání se s ostatními pomáháSrovnávat se s ostatními nemusí být vždy špatné. Někdy to dokonce může být užitečné. Poslouží to k získání inspirace, k touze po zlepšení. Podmínkou je nechtít být přesně jako ten druhý, ale chtít se od něho učit. Jeho příběh může ukázat novou cestu. Vidět, co mu v životě funguje, jak řeší různé situace, může být velice užitečné. Člověk se může něco naučit jen od těch, kdo ho převyšují, neměl by se proto cítit nepříjemně v jejich blízkosti. Nikdy je však nesmí kopírovat. Překročil by tak onu tenkou hranici mezi tím, kdy mu srovnávání se s ostatními pomáhá a kdy už mu naopak škodí. |
