Po dvaadvaceti letech si nejvyšší česká liga zvyká na to, že v ní chybí jméno Petra Bendy. Jihlavský rodák se po minulé sezoně rozhodl, že 41 let je přesně tím věkem, kdy chce s vrcholovým basketbalem coby hráč skončit.
A kdo si myslel, že už za pár dnů mu bude věčný kolotoč tréninků a zápasů chybět, pletl se...
„Nedělalo mi absolutně žádné problémy přijmout fakt, že už nebudu hrát. Docela rychle jsem se s tím sžil,“ přesvědčuje Benda, který se může pochlubit celkem čtrnácti tituly mistra republiky. Plných dvanáct jich přitom získal za dobu svého mnohaletého působení v Nymburku.
Vůbec nevím, jestli to byla pravda. Bendu dojala rozlučka po synově boku |
Popravdě se skoro zdráhám vám uvěřit, že tuhle velkou životní změnu prožíváte až tak lehce...
Nicméně je to tak. Opravdu! Je ale fakt, že vždycky jsem věděl, že aby to tak bylo, musím se hned chytit nějaké jiné aktivity. Takže jsem si dal po skončení kariéry zhruba měsíční prázdniny a pak už jsem začal fungovat jinde.
A prozradíte, co přesně nyní děláte?
Pracuju na České basketbalové federaci v úseku komise vrcholového basketbalu chlapců. Jinými slovy mám pod sebou všechna sportovní centra mládeže plus reprezentační výběry U16 až U18.
Vždy jste věděl, že jednou budete i po skončení hráčské kariéry pokračovat dál v basketbalovém prostředí?
Ani ne, nechával jsem tuhle kapitolu otevřenou. Prostě jsem se tím nechtěl zaobírat v době, kdy jsem hrál. I když musím přiznat, že občas nějaká myšlenka na tohle téma kolem mě proletěla. A vlastně mi to znělo i logicky. Přes dvacet let jsem basket dělal, tak bych nyní mohl svoje posbírané zkušenosti předávat dál.
Vrcholově bych individuální sporty dělat nemohl, nesnáším prohry.
Petr Benda
A role trenéra vás nezajímá?
Mám vystudovanou fakultu sportovních studií, při níž jsem si udělal i druhou nejvyšší trenérskou licenci, ale musím přiznat, že tahle profese mě momentálně moc neláká. Nějak se mi nechce zůstávat ve stejném rytmu jako doposud – od pondělí do pátku střídat tréninky a zápasy. I když vlastně tak trochu dělám i trenéřinu.
Trochu?
Dvakrát týdně vedu individuální skupinu hráčů, kteří hrají v mládežnických týmech různých věkových kategorií. Je jich zhruba dvacet a já se jim dvakrát do týdne věnuju.
Jsou mezi nimi i vaši dva synové Matyáš a Tobiáš?
Zatím tam vozím jen toho staršího.
Vraťme se teď ještě k bezprostřednímu konci vaší kariéry. Jak to vypadalo druhý den po rozlučce, odmítl jste vstávat se slovy: Já už nikam nemusím?
(směje se) To ne, protože moje rozhodnutí padlo po sezoně, kdy stejně máme volno. Navíc já moc ležet nevydržím. A tohle teď beru jako šanci užít si i další sporty, které miluju a na které jsem kvůli basketbalu neměl tolik času.
Tak schválně, které to jsou?
Mám rád běhání, tenis a protože manželka dělala volejbal, tak spolu často hrajeme i beach volejbal.
Z toho výčtu je skoro zřejmé, že kolektivního sportu jste měl během sezony až dost, tak jste potřeboval nějaké odvětví o menším počtu lidí?
Přesně tak. Ale rád si vždy zahraju i fotbal. Každopádně vrcholově bych individuální sporty dělat nemohl, protože nesnáším prohry.
Chápu, s Nymburkem jste jich zas tolik nezažil...
(směje se) O to nejde, spíš jsem tím chtěl říct, že v kolektivu se prohry snášejí mnohem lépe. Zvlášť když máte v týmu dobré vztahy.
Začínal jste hrát v Jihlavě, pak jste odešel do Brna a posledních 16 let jste strávil v Nymburku, co považujete za svůj domov?
Já vždycky říkám, že jsem všude zdejší. Žijeme s rodinou v Poděbradech, takže tady jsem teď doma, ale stejně tak hrozně moc rádi jezdíme do Jihlavy, do Brna, a jelikož manželka pochází ze Znojma, tak i tam. Každý se mě ptá, jestli se teď po skončení kariéry nevrátím do Jihlavy, nebo aspoň někam na Moravu, ale na to zatím neumím odpovědět. Necháváme tomu volný průběh. Uvidíme časem.
Velké změny v Nymburce: klubová ikona Benda končí kariéru, přichází Bohačík |
Svoje jihlavské začátky si ale občas vybavíte, nebo ne?
Samozřejmě. A musím říct, že na tu dobu vzpomínám rád. Ostatně Jihlava teď chystá nějaký zápas s hráči, kteří prošli BK, takže někdy mezi Vánocemi a silvestrem bych se tam měl taky ukázat. Myslím si, že na to, že Jihlava nejvyšší basketbalovou soutěž nikdy nehrála, vychovala dost výborných hráčů. Výchova mladých tam evidentně funguje.
Když už jsme u výchovy, pokud se nepletu, vy jste studoval pedagogickou fakultu.
Mám bakalářské studium v oboru sportovní edukace, takže bych mohl učit na základní škole. A dokonce jedna nabídka mi pořád leží na stole. Zatím jsem ji ale nepřijal.
A není za tím například i trochu strach? Dnešním dětem se totiž skoro nesmí nic říct.
Je jiná doba, což je vidět nejen ve škole, ale i ve sportovních klubech. Nejsem zastáncem nějakého hýčkání, ale ani extrémního drilu. Ideální je, když učitel najde nějakou zlatou střední cestu. A proč bych ji nemohl jednou najít i já? Uvidíme.
Abyste dřív nenašel zlatou žílu.
(směje se) To je taky možné.
Ale pojďme se ještě na chvíli vrátit k vaší basketbalové kariéře. Vás nikdy nelákalo odejít někam do ciziny, vyzkoušet si třeba i zámořskou NBA?
Tuhle otázku dostávám docela často. A už jsem si na ni vytvořil takovou univerzální odpověď.
Já už se lekla, že averzi...
(směje se) To ne, já vám odpovím rád. Přemýšlel jsem o zahraničí, ale nabídky, které jsem dostal, byly na stejné výkonnostní úrovni, jako hrával Nymburk. S ním jsem se dostal i do prestižních evropských soutěží, takže jsem neměl důvod něco měnit. A na vyšší stupeň mi chybělo aspoň patnáct centimetrů a deset kilo. Výkonnostně jsem tak samozřejmě ani na NBA neměl.
Až tak sebekritický jste byl?
Myslím, že je důležité, aby si hráč dokázal přiznat, jestli na něco má.
Synové budou mít asi těžší cestuLetos v březnu oslavil 41. narozeniny, přesto byl v té době stále ještě profesionálním basketbalistou. Na hřišti Petr Benda v pohodě stačil i mnohem mladším spoluhráčům. A stačil by klidně i dál, kdyby si po skončení loňského ročníku neřekl, že 22 let vrcholového basketbalu bylo tak akorát. „Co jsem dělal, že mě moje tělo tak dlouho poslouchalo? Myslím, že jsem se o něj dobře staral. Vracel jsem mu všelijakými regeneracemi, péčí a životosprávou to, co jsem si od něj bral,“ prozrazuje recept na udržení skvělé kondice dlouholetý pivot klubu ERA Basketball Nymburk. A všechny svoje rady a zkušenosti se nyní snaží předat i svým dvěma synům, staršímu Matyášovi a mladšímu Tobiášovi.  „Obecně jsme s manželkou vedli kluky odmalička ke sportu. Umí tudíž vzít do ruky volejbalový míč, stejně jako ten basketbalový. A jindy si zase společně jdeme zahrát třeba tenis,“ svěřuje se Benda. Každopádně obě dvě ratolesti si k jeho velké radosti vybraly za svůj hlavní sport právě basketbal. Jenže vzhledem k otcovým kvalitám a posbíraným úspěchům nebudou mít zrovna jednoduchou cestu na vrchol. Musejí se totiž připravit na to, že je mnozí budou v budoucnu s tátou srovnávat. „Je pravda, že to v tomhle směru můžou mít asi těžší, ale na druhou stranu by to pro ně zase mohl být zároveň určitý hnací motor. Tedy pokud uznají za vhodné, že budou dělat basket dál,“ zamýšlí se otec Benda. On sám došel k názoru, že by se mohl basketbalu věnovat profesionálně, v době, kdy z rodné Jihlavy odcházel na studium do Brna. „Byl to takový můj přelom. Nastoupil jsem tehdy na vysokou školu a dostal nabídku, že můžu hrát klidně i při studiu. Tam jsem si řekl: Hele, vypadá to, že to, co tě odmalička baví, tě může i živit. A ono se to skutečně povedlo,“ dodal Benda. |
