Snímek pojmenovaný podle kalifornského města je navenek nenápadný, skromný, černobílý, netrvá ani půldruhé hodiny a slovy jedné zahraniční recenze „působí étericky jako napůl zapomínaný, většinou příjemný sen“.
Přesto či právě proto, že vypráví neokázale, s něžným humorem a tichým povzbuzením, umí vzbudit rozruch. Hned po nadšeně přijaté soutěžní projekci na karlovarském festivalu, ještě než tu režisér Babak Jalali vyhrál cenu za režii, oslovila společnost Aerofilms producenty a zakoupila práva.
Čím dokáže příběh afghánské emigrantky oslovit publikum kdekoli? Jednak velice jemnou úsměvnou nadsázkou, jednak apolitičností. Protože hrdinka, která tlumočila americké armádě v Kábulu a po návratu Tálibánu k moci ujela, nemává plakáty, chce jenom úplně obyčejný život.
Ano, je osamělá, ačkoli do továrny na čínské koláčky štěstí odchází každý den z ubytovny plné jiných běženců. Nemůže spát, takže navštěvuje terapeuta, kterému ovšem s klidem lže, že má „bohatý společenský život“. A občas pochybuje, zda má právo na lásku, když doma jde lidem o život.
Ale rozhodně nevydírá bolestnými traumaty a když v jednom koláčku štěstí pošle do světa svůj vlastní vzkaz, připomene trochu Amélii z Montmartru, spojenkyni ve víře v zázraky všedního dne, která nikdy neztrácí naději.
Režisér, íránský rodák působící v Londýně, už získal za Fremont další tři festivalové ceny. Přitom však, a to je na snímku nejpříjemnější, si o trofeje neříká.
Záměrně si místo velikášských ambicí zvolil zdánlivě „malý“ příběh, pomalý stereotyp plynoucího času v uměřeně civilní náladě bez hysterických gest, a svou křehkou zdrženlivostí vítězí.
