Jak se stane, že se dva mladí lidé, krátce po studiích, dostanou pracovně do Japonska?
Radka: Manžel končil studium na Umprum (VŠUP), když tam zavítala paní z Japonska s tím, že na severovýchodě ostrova Honšú budují centrum pro ozdravení ducha. Unavení pracovití Japonci tam měli jezdit relaxovat a měli mít možnost si tam kromě tradičních řemesel vyzkoušet i výrobu českého skla, které mělo a má v Japonsku silný zvuk.
Stanislav: Měl jsem výhodu, že jsem měl praktickou zkušenost ze střední školy. Uměl jsem hutní tvarování skla, foukat sklo, do toho i design. Zaujala ji i moje diplomová práce, která získala cenu Hlávkovy nadace, a také doporučení mého profesora Vladimíra Kopeckého, který tehdy ateliér skla vedl a zároveň byl pro Japonce zárukou kvality.
Radka: Stanislav jim hned na začátku řekl, že sám nepojede. Dostali tak dva v jednom, protože já jsem na střední škole absolvovala malbu skla.
Když jste sedli do letadla, psal se rok 1997. Jak na vás Japonsko zapůsobilo?
Radka: Tehdy byl internet ještě v plenkách. Dnes byste si plno věcí zjistili dopředu na jedno kliknutí.
Stanislav: Byl to šok. Z dnešního pohledu je to už těžký pravěk, v té době tam měli všichni Japonci mobilní telefony krásná véčka – vyklápěčky. To u nás třeba ještě nebylo. Na druhou stranu Japonci žijí velmi tvrdě, tvrdě pracují, jsou velmi loajální a berou to jako samozřejmost.
Radka Müllerová (1974) vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze. Pracuje s novými médii, digitální fotografií a instalací. Učí na teplické ZUŠ. Stanislav Müller (1971) vystudoval VŠUP u profesora Vladimíra Kopeckého. Je autorem zrcadlové postavy Mirror Man. Tvoří skleněné objekty z broušeného skla. Nyní pracuje jako výtvarník ve firmě Eduard M.A., |
Ocitli jste na severovýchodě ostrova Honšú, v prefektuře Iwate. Šlo o nějaké velké město?
Stanislav: Bylo to šílené, ale v tom dobrém, lišky tam dávaly dobrou noc. Když jsme si chtěli jet něco nakoupit, bylo to minimálně půl hodiny někam autobusem. V areálu centra, kde jsme pracovali, byly krásné dílny, ateliéry, luxusní hotel, prostory pro návštěvníky, ale jinak nic. Kolem jen příroda, pustina.
A co jazyková bariéra? Asi jste neuměli japonsky…
Stanislav: Neuměli jsme ani slovo.
Radka: Manžel v té době neuměl ani moc anglicky.
Stanislav: Stávaly se nám různé historky. Neměli jsme auto a chtěli jsme si jet nakoupit. Rozhodli jsme se stopovat, ale v Japonsku se nestopuje, což jsme nevěděli. Zastavili nám lidé, kteří shodou okolností vzdáleně pracovali pro Design Centrum, takže nás znali. Požádali jsme je anglicky, aby nás odvezli na autobusovou zastávku. Vyložili nás u akvárií, ve kterých byly chobotnice. Protože chobotnice se zvukově podobá autobusové zastávce. A takových nedorozumění se nám stávalo spoustu.
Naučili jste se japonsky?
Radka: Ne. Je to škoda, ale japonsky neumíme.
Stanislav: Naučil jsem se základy, třeba pozdravit, ale navázat hovor bych nedokázal. Ale Japonsko funguje na základě piktogramů. Celé písmo je obrazová forma, která vstupuje i do manga komiksů. Japonci nepotřebují řeč, ale spíš „vidět“. To, co jsme uměli, jsme jim nevysvětlovali, ale ukazovali.
Radka: V centru ani přilehlé vesnici nebyl nikdo, kdo by mluvil anglicky, jen jedna paní, která pracovala na pile, asi deset kilometrů od centra, která se učila jako samouk a dost nám a centru pomáhala i s běžnými věcmi, jako je bydlení, topení, plyn, systém tříděného odpadu…
Jak se k vám chovali místní?
Radka: To pro nás bylo zajímavé a současně šokující. Když jsme šli do vesnice, tak místní děti výskaly, ukazovaly na nás. Byli jsme první cizinci, které vůbec viděly.
Stanislav: My jsme tenkrát měli i obarvené vlasy, já jsem byl blonďák, Radka měla barevné vlasy. Prostě dva pankáči se dostali do míst, kam cizinec ještě nevkročil. Ale byli k nám neuvěřitelně přívětiví. Když jsme něčemu nerozuměli, tak nám to velmi pomalu vysvětlovali i několikrát, nebo nám to ukázali.
Radka: Nepochopitelné pro ně bylo, že jsme byli nesezdaný pár. Měli dojem, že děláme něco proti pravidlům, proti rozhodnutí rodičů.
Stanislav: Postupem času jsme si uvědomovali, že tam nejsme jen sami za sebe, ale že jsme takoví ambasadoři Česka. Nebyli jsme tam jen proto, abychom jim ukazovali, jak se dělá něco ze skla. Ptali se na zvyky, zajímali se o českou kulturu.
Japonsko, má láska – výstava v jízdárně teplického zámkuVýstava prezentuje rodinnou sbírku japonských předmětů a kolekcí, které známí tepličtí umělci Radka a Stanislav Müllerovi začali sbírat před 25 lety, kdy se poprvé dostali pracovně do Japonska. K vidění jsou historicky cenná díla, předměty běžné denní potřeby, tradiční japonské oblečení a mnoho dalšího. K vidění je do 30. dubna přímo i tvorba manželů Müllerových. |
Z Japonska jste se vrátili zpět domů po více než dvou letech. Později jste se tam však opět vrátili, a to do města Tojama. Jak se to stalo?
Stanislav: Japonsko nás zasáhlo a chtěli jsme se tam vrátit. Přes výběrové řízení jsem se v roce 2012 dostal jako hostující profesor na umělecký institut v Toyamě, což je mezinárodně uznávaná škola, kde více než 30 let v ateliéru broušeného skla pracují zvučná česká jména. Proti prvnímu pobytu v Iwate to byl naprosto jiný level, velké pulzující město. Strávili jsme tam čtyři roky.
Jak hodnotíte japonské studenty?
Stanislav: Jsou velmi urputní, pracují velmi intenzivně a jsou fascinováni řemeslem. Když dostali nějaký úkol, nesnažili se ho vypracovat co nejjednodušší cestou, ale naopak k němu přistupovali velmi zodpovědně a šli raději těžším směrem, aby si vše vyzkoušeli sami.
Radko, čemu jste se při vaší druhé japonské misi věnovala vy?
Radka: Do Toyamy jsme odjeli jako rodina se dvěma dětmi. Dcera byla v předškolním věku, syn ve školním. Pro něj to bylo zvlášť náročné, nastoupil tam do třetí třídy běžné základní školy, jako rodilý Japonec. Děti se musely naučit japonsky a současně jsme věděli, že se budeme vracet domů, kde se musí začlenit do českého vzdělávacího systému, takže jsem se věnovala hlavně rodině, učila je česky číst a psát, aby další přesun co nejlépe zvládly.
Do Japonska jste přivedli i svou zrcadlovou postavu Mirror Man. Jde o oblek, který se skládá z několika tisíc zrcadlových ploch různých rozměrů. O co jde?
Stanislav: Mirror Man vznikl už v polovině 90. let ještě před první návštěvou Japonska. Až tam jsem pochopil dosah zrcadlové postavy Mirror Man, který přirozeně zapadal do panteonu japonských komiksových postav. Takže Čech z Teplic přivezl dříví do japonského bambusového lesa. Skvělé potvrzení smyslu nápadu.
V obleku občas vejdete do veřejného prostoru. Mirror Man byl volit, dokonce jste se v něm i ženil. To není úplně konvenční svatební outfit...
Stanislav: Není to oblek ani kostým, já bych to spíš nazval krunýřem proti vlivům, které si člověk chce, nebo nechce připouštět. Svatbu jsme pojali jako performanci.
Radka: Brali jsme se po prvním návratu z Japonska, na den mých narozenin, aby si to manžel dobře pamatoval. (smích) Ani já jsem neměla typické svatební šaty. Z Japonska jsem si přivezla bílé svatební kimono. Všechny kamarádky kolem mě chtěly romantickou svatbu, my jsme se brali v Teplicích, v mlze, takže jsem za chvíli měla krásné kimono s jeřáby dlouhověkosti ucourané od sněhové břečky, ale skvěle jsme se bavili.
V Japonsku nesmíte selhat. Velká chyba je stěžovat si. Vědkyně o práci v ocelárně |
Reflektujete Japonsko ve své umělecké tvorbě?
Stanislav: Pořád. Ve svých plastikách z optického skla používám tvarosloví japonských postav a hrdinů, které zobrazuji ve středoevropských pózách. To je to, co mě zajímá a baví, propojování japonského vzorce se středoevropskou tradicí.
Radka: Japonsko nás umělecky velmi ovlivnilo a naučilo hodně nového. Učila jsem se japonskou tušovou malbu – sumi-e, která je opravdu náročná. Poznali jsme plno pracovitých a inspirativních lidí a Japonsko nám ukázalo, jak je umění pro Japonce významné, a současně nám dalo poznat, jaké to je, že si vás lidé v okolí pro vaši tvorbu váží. To, že jste umělec, není žádná urážka nebo něco, čím se ulejváte, protože to, s čím se neuživíte, nemusí nutně znamenat, že to přestanete dělat. Osobně se snažím lidi přitáhnout na workshopy, aby tvořili, aby přišli dělat to, o co přišli, když vyrostli, mít radost z vlastní tvorby a prožitku. Stává se mi, že na kurzy přijdou s předsudky, že neumějí, a odcházejí v úžasu, v ruce štos maleb černou na bílé, v jednotlivých tazích štětce vidí, že to jde a je to tak osvobozující. Pobyt tam nás oba, vlastně celou rodinu, v umělecké tvorbě hodně ovlivnil a posunul.
Co pro vás Japonsko znamená?
Radka: Vystihuje to název výstavy: Japonsko, má láska. A jeden náš známý říká, že i když nemůžeme být v Japonsku, tak si dokážeme zařídit, aby Japonsko bylo s námi. Dvakrát jsme jako rodina hostili Japonky, které 10 měsíců studovaly na teplickém gymnáziu. Stále jsme v kontaktu a pro mnoho zúčastněných ve škole, v místě bydliště či na kroužcích to bylo také inspirativní setkání.
Stanislav: Do Japonska se chceme ještě podívat. Chystáme se za synem, který tam studuje vysokou školu. Získal po náročných přijímacích zkouškách vládní stipendium, které se každý rok otevírá veřejnosti a zprostředkovává ho velvyslanectví v Praze.
