Poslední rozloučení bylo hodně netradiční, méně formální, konalo se na spodním konci Masarykova náměstí před budovou Městského muzea. Rakev na katafalku byla obsypaná věnci a květinami. Nechybělo ani tatrovácké logo a stuha, František Prosecký totiž kopřivnickou značku propagoval, kudy chodil, i když sbíral i jiné značky.
„Znali ho lidé od Dakaru po Kopřivnici. Byl nám vzorem a motivací ve svých projektech. Spojoval nás. Díky němu jsme se potkávali, poznávali nové lidi, zejména stejně nadšené milovníky vůně benzinu, rádia Beat, modelů všeho a ostatních věcí, co tak zvláštně voní minulostí a jedinečností.
Miloval značku Tatra v jakékoli podobě. Svým autům dával ženská jména. Vždy k nim měl nějaký příběh a vztah. Říkával, že mají svého ducha,“ vzpomněl jeden ze smutečních řečníků Michal Neterda, člen Veterán Tatra klubu a radní města.
Zemřel František Prosecký, velký bystřický sběratel s tatrováckým srdcem |
Osobnost Františka Proseckého dalece přesahovala hranice osmitisícového města, kde pořádal v srpnu hojně navštěvovaný memoriál svého otce, přes něhož se k veteránům před lety dostal. Podílel se také na muzejních nocích a řadě dalších akcí.
„Po Fandovi zůstala hluboká vráska ve tváři Bystřice. Smutná, protože odešel bez rozloučení a předčasně. Nezlobme se na něj. Kouká na nás z tatrováckého nebe, jestli to tady neflákáme,“ řekl dále Michal Neterda, který vyzval k pokračování tradic. „To by ho potěšilo. Největší radost by ale měl, kdybychom se dál setkávali na jeho memoriálech i mimo ně. My z Fandova Tatra klubu pro to uděláme maximum, protože mu to za ty dlouhé roky dlužíme,“ slíbil.
Na poslední cestu pak nebožtíka vyprovodil potlesk a také troubení klaksonů. (25. března 2023)
Na bystřickém náměstí parkovala i expediční Tatra 138, která se v roce 1968 vydala na misi do afrického Lambaréné. Rozloučit se přijeli nejen kamarádi veteránisté z Bystřicka či Vysočiny, ale různých koutů Česka a také ze zahraničí.
„Přijeli jsme s manželkou z Velkého Meziříčí. Do Bystřice jezdíme na srazy asi deset roků, kamarádili jsme spolu. Pomáhal jsem tady Františkovi při memoriálu třeba řídit dopravu,“ zavzpomínal František Ripper u své hnědé Tatry 57 B z roku 1947.
Sběratel vymámil z manželky peníze na kabriolet, překvapil ji navijákem |
„Myslím, že veteránské akce v Bystřici budou pokračovat, převezmou to mladí, určitě sem zase rád přijedu a pomůžu,“ slíbil Ripper. „Když jsem loni dělal první ročník veteránské akce ve Velkém Meziříčí, Prosečtí přijeli s pěti starými tatrami zase k nám,“ připomněl, že výpomoc fungovala vzájemně.
Při posledním rozloučení zněl hlavně bigbít, ten František Prosecký miloval stejně jako historická auta nebo motocykly. Hrály se skladby od Beatles nebo také Mišíkovy nestárnoucí hity Variace na renesanční téma a Sluneční hrob.
Při rozloučení promluvil vedle vedoucího Městského muzea Vladimíra Cisára také katolický kněz a Proseckého soused Karel Rozehnal, ten nechal na minutu rozeznít zvony na věži kostela. Na poslední cestu pak nebožtíka vyprovodil potlesk a také troubení klaksonů.
