„Věřím, že se mi to podaří ještě letos, byť je zkouška velmi náročná,“ říká šestatřicetiletá žena, která dorazila do Česka se dvěma syny. Později za nimi přijela ještě její matka.
„Když jsem přišla do šumperské nemocnice, ujala se mě Mariana Hubáčková, která má v nemocnici na starosti ukrajinské zaměstnance. Hned jsem dostala bydlení na ubytovně a práci,“ vzpomíná.
Poprvé šla do práce loni 21. března, den před svými narozeninami. Je sice zdravotní sestrou, ale v Česku zatím musí vykonávat pouze pomocné práce.
Začátek byl pro rodinu velmi hektický. „Bylo potřeba vyběhat školu pro staršího syna, školku pro mladšího. V ubytovně jsme dlouho být nechtěli, tak jsme si brzy pronajali byt,“ popisuje Opanasjuková.
Teď chodí do práce a do školy, aby se připravila na aprobační zkoušky, a samozřejmě se stará o své dvě děti. A k tomu se pořád zdokonaluje v češtině, byť už mluví i rozumí velmi dobře.
„Těch věcí je strašně moc,“ přiznává. Rodina se rovněž připravuje na stěhování.
„Bydlíme čtyři v jednopokojovém bytě, chceme se stěhovat do většího,“ vysvětlila Opanasjuková.
Aspoň výletu do rodné země zatím brání strach
Ve městě už má známé a její synové kamarády. Starší syn hrál na Ukrajině závodně stolní tenis a okamžitě si našel klub i v Šumperku.
„Má už diplomy ze soutěží, reprezentuje město. Po prázdninách půjde na střední školu a mladší syn do první třídy,“ hlásí hrdě žena, která Česko považuje za svou novou vlast.
„Už jsem si zvykla já i děti. Pokud pojedeme zase na Ukrajinu, tak jen na návštěvu,“ sdělila.
To ale zatím odkládá. „Chtěla jsem se jet podívat za známými a příbuznými, ale děti mají strach, tak nepojedeme.“
Vývoj válečného konfliktu v rodné zemi nadále sleduje. „Každý den se dívám na zprávy. Také dostávám informace o tom, že někdo ze známých či přátel zahynul či kde zase Rusové něco zničili. Je mi z toho smutno,“ uzavřela Opanasjuková.
