Michal Kern ve snímku Arvéd

Michal Kern ve snímku Arvéd | foto: ČFTAMAFRA

KOMENTÁŘ: Vítěz pro 66 diváků. Český film je konečně světový

  • 15
Vzácně se poštěstí, že nejzdařilejší film je zároveň nejnavštěvovanějším. Přesto má smysl podívat se, jak si v kinech vedly loňské domácí snímky, čerstvě vyznamenané Cenami české filmové kritiky. Není to zrovna radostná statistika.

Nejlépe z laureátů skončil BANGER., který byl oceněn za režii, nicméně i jeho 70 tisíc diváků má daleko k rekordům, odpovídá spíše vyhraněné cílové skupině adresátů, zlákaných na drogovou jízdu v rytmu rapu.

Absolutní vítěz trofejí kritiků, životopisný Arvéd označený za film roku a odměněný i za scénář a herecký výkon Michala Kerna v titulní úloze, nalezl v kinech pouhých dvanáct tisíc zájemců.

Dokumenty tradičně dopadly ještě hůř, střihový příběh našich letců za války v Anglii pojmenovaný Good Old Czechs vidělo pět tisíc lidí a vítěz dokumentární kategorie, životopis zapomenutého skladatele KaprKód, stihl od půli prosince podle přehledu Unie filmových distributorů 66 návštěvníků na 14 představení, což vydá v průměru sotva na pět lidí v sále.

Z filmu Arvéd

Ne že by publikum národní tvorbu bojkotovalo, připsala si pět milionů diváků z třinácti milionů všech, kteří loni zašli do kina, ovšem má to háček - či spíše dva.

Zaprvé seznam českých titulů roku 2022 obsahuje na čtyři sta padesát položek, do kterých se počítají i snímky starší nebo obnovené premiéry; spadají sem rovněž návraty ryze archivní, které v několika případech zaznamenaly co do počtu diváků čistou nulu.

Zadruhé, ani přísloveční tahouni roku se tentokrát nerozmáchli k výjimečným číslům. Komedie Vyšehrad: Fylm získala skoro sedm set tisíc fanoušků, pohádka Tajemství staré bambitky 2 se přiblížila půl milionu lidí a historický příběh Jan Žižka to dotáhl na 350 tisíc diváků.

V případě Jana Žižky však šlo o mimořádně nákladný mezinárodní projekt; pokud platí producentské pravidlo, že úspěšnost standardního českého filmu začíná od tří set tisíc diváků výše, pak by musela tuzemská kinematografie přijít na buben.

Nad dvě stě tisíc návštěvníků se vyšplhaly už jen dvě romantické komedie, Po čem muži touží 2 a Srdce na dlani, a pod hranicí sto tisíc diváků skončily i novinky uznávaných tvůrců. Mezi nimi Grand Prix v režii Jana Prušinovského, Betlémské světlo z rodinné dílny Svěrákových či Václavův Il Boemo vyslaný do oscarové bitvy, jehož ještě loni předstihl v návštěvnosti předloňský Zátopek.

Nejde o jediný případ, kdy zdánlivě obehraný titul z roku 2021 porazil své novější kolegy, například mezi pohádkami snímek Myši patří do nebe předhonil premiérové produkce téhož žánru Největší dar či Zakletá jeskyně.

Zajímavé svědectví o světě popu zase podávají výsledky hudebních dokumentů: kapela Chinaski zajímala sedm tisíc lidí, uskupení PSH o pět set méně a Michael Kocáb zůstal na chvostu se dvěma tisíci diváků.

Z porovnání trofejí s návštěvností by se dalo vyčíst, že jsme konečně světoví, neboť už i my děláme filmy buď výhradně pro poroty, nebo pouze pro diváky. Jenže nejtěžší je trefit jednou ranou obojí a při zpětné probírce loňské úrody, jíž v celkové návštěvnosti českých kin vévodil triumvirát hollywoodských druhých dílů hitů Top Gun, Avatar a Mimoni, člověka napadá, co vlastně naši tvůrci vyprávějí.

Jednak trudnomyslné životopisy artového typu, jednak nezávazné veselohry pro rychlou spotřebu. A dál? Aby se kina po dvou letech covidové mizérie postavila opět pevněji na vlastní nohy, potřebovala by pořádný zázrak. Nebo alespoň nápad.