V seriálu „Repre Talk“, který se točí kolem českých reprezentantů, zavzpomínal také na to, jak mu v Příbrami předhazovali protekci kvůli otci, jak ho ve Slavii vyřadili z kádru, nebo proč se bojí létání.
Barák je příbramským odchovancem, kde ho v mládeži vedl otec a také tam začal nastupovat v první lize.
Barák se stal hráčem Fiorentiny, v klubu už od léta hostuje |
Poté si ho vyhlédla Slavia, s níž v roce 2017 získal titul a poté odešel. Začala jeho italská éra: Udine, Lecce, Hellas Verona a od léta Fiorentina, kde dosud hostoval.
„Do Slavie jsem přišel, když tam trénoval Dušan Uhrin. Začátky byly složitější, protože jsem tolik nehrál. Přemýšlel jsem, jestli jsem vůbec udělal správný krok, protože mě chtěl i Karel Jarolím do Mladé Boleslavi, kde ze mě chtěl udělat důležitého hráče. Ale říkal jsem si, že Slavia je pro mě velká šance, protože s příchodem nových investorů v čele s panem Šimáněm jsem věřil, že se zvedne. A že když se prosadím, mohlo by mi to pomoci do reprezentace nebo k zahraničnímu angažmá,“ vzpomínal Barák.
Ve Slavii měl za sebou první půlrok, když došlo na kvalifikaci o Evropskou ligu. Slavia se přes Levadii Tallin a Rio Ave probila do závěrečného předkola, kde narazila na Anderlecht. Dvakrát 0:3.
„Dušan Uhrin mě nechal hrát, ale jako každý trenér sázel v určitých momentech na jiné hráče, mezi které jsem nepatřil. Nemám mu to vůbec za zlé. Po zápase na Anderlechtu, kde jsme vybouchli výsledkově i herně, mě přeřadil do béčka,“ poznamenal Barák.
„V tu chvíli jsem z toho byl špatný, cítil jsem se i dotčený, ale tak to někdy bývá, člověk si tyhle věci nesmí brát osobně.“
Když poté Slavia prohrála ligový duel v Plzni, vedení klubu Uhrina odvolala a z Dukly přivedla trenéra Jaroslava Šilhavého. Tím se změnila i Barákova role.
„Hned jsem dostal šanci, týmu se dařilo. Výměna trenérů pomohla, týmu to dalo úplně jiný náboj, změna se v tomhle ohledu povedla a my začali hrát i dobrý fotbal. Hlavně jsme měli výsledky, posunuli jsme se tabulkou nahoru.“
Na konci sezony z toho byl titul.
To už měl Barák za sebou i reprezentační premiéru. Národní mužstvo v létě 2016 po Pavlu Vrbovi převzal Karel Jarolím.
„V tomhle jsem měl kliku. Trenér Jarolím měl ke mně vždycky takový specifický vztah, protože jsem byl levonohý střední záložník jako on. Snažil se mi předat věci ze své kariéry. Díky tomu mi začal dávat šanci i v reprezentaci, kde jsem pod ním hrával stabilně. Přišlo to všechno rychle. Díky Jardovi Šilhavému a Karlu Jarolímovi se o mě začaly zajímat kluby ze zahraničí a podařilo se mi dostat do Itálie.“
Všechno začalo v Příbrami za dohledu otce, uznávaného mládežnického trenéra.
„Opakoval mi, aby mě to bavilo. Chtěl, abych měl z fotbalu radost a užíval si to. A abych se nebál rozvíjet technické dovednosti, vyhledávat těžké situace jeden na jednoho, jeden proti dvěma, abych se v těchto situacích co nejvíc zdokonaloval a co nejvíc si osvojil práci s míčem. To byly nejdůležitější věci, které vidím, že jsou na vrcholné úrovni strašně důležité. Bez nich se neobejdete.“
Když se z dorostu dostal do ligového kádru, prošel si řečmi o protekci.
„V mládeži tolik ne, protože v ročníku, který otec trénoval, jsme měli fakt super partu. Bylo to skoro až výjimečné. Z té doby mám hodně kamarádů, s klukama jsme v kontaktu. Ale setkal jsem se s tím mezi dospělými. Jeden funkcionář mi tátu pořád předhazoval. Ale v tu chvíli mě podpořili spoluhráči – Roman Bednář nebo Míra Slepička. Samozřejmě to bylo těžší období, protože člověk nad sebou začne pochybovat a říkat si, jestli je tam kvůli sobě, nebo kvůli někomu jinému. Je to nepříjemné.“
Odpověď na protekci jsou právě jeho štace v Itálii či v reprezentaci, kde poslední dva roky patří do základní sestavy.
V rozhovoru dále prozradil, že ho baví formule 1 a rád by se v ní svezl. A také, že nemusí cestování letadlem.
„I proto jsem rád, že jsem ve Fiorentině a všude jezdíme vlakem. Vlastně to začalo Eurem, když jsme měli nepříjemný let z Baku po prohraném čtvrtfinále proti Dánsku. Možná k tomu přispělo i to, že se mi rok předtím narodil syn a začal jsem mít o rodinu větší starosti. To všechno ve mně umocnilo strach z výšek. Těch jsem se bál vždycky. Neříkám, že mám úplnou paniku, ale při jakémkoli horším letu trpím.“
