Od našeho návratu z Ukrajiny, kde jsme byli na přelomu roku, uplynuly téměř tři týdny. Ale stále se nemohu dostat do životního rytmu, který jsem měla předtím, než jsem odjela za svým manželem. Moji synové dál chodí do české školky a já do práce. S mužem už však řešíme, kdy a jak bude probíhat naše další setkání.
O víkendech se snažíme někam vyrazit nebo navštívit přátele. Synovi mé kamarádky Táni bylo deset let a ona mu uspořádala dětskou oslavu, upekla dort. Bohužel to bylo druhý den po strašlivých událostech v Dnipru, kdy ruská raketa zasáhla obytný dům, takže nálada nebyla slavnostní...
Dnipro je moje město. Tam jsem se vdala, tam jsem pracovala, tam se narodily mé děti. Tisíckrát jsem šla po nábřeží, stokrát jsem šla kolem domu, který zasáhla raketa...
Nemohu přestat sledovat informace o tom, co se stalo. Narazila jsem na video, kde muž ukazuje na svém telefonu fotografii a video svého vnuka, jehož tělo se nikdy nenašlo, byly mu asi dva roky... V tom videu je tolik bolesti...
Podle záchranářů se některé obyvatele domu nepodařilo najít. Nejsou mezi mrtvými ani živými... Příbuzní se s nimi ani nebudou moci rozloučit. Říká se, že kvůli střele, síle nárazu, síle výbuchu, teplotě hoření, rozsahu trosek – některá těla prostě nelze identifikovat, anebo z nich nezbylo doslova nic.
„Zabil jsi je“
Každá taková tragédie jako by vás navždy zdrtila... Ale pak přijde nová a vy to všechno cítíte znovu jako poprvé. Ve středu došlo k tragédii v Brovarech, malém městě u Kyjeva. Vrtulník spadl u mateřské školy a obytného domu. Zemřely tam, nebo jsou zraněné, i děti. Čím se provinily? Proč byl jejich život tak brzy přerušen? Kde byla spravedlnost? Proč byli zabiti nevinní civilisté?
Anna RybakNarodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli v městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel. Mám dva milované syny, čtyřletého Nazara a tříletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina. |
Bolest má mnoho jmen. Dnipro, Brovary, Bachmut, Soledar. Právě tato ukrajinská města jsou nyní v centru pozornosti a došlo v nich k hrozným událostem. Je pro mě těžké teď něco říct, velmi těžké. Mám knedlík v krku a brečím. Tolik úmrtí, tolik černých zpráv, tak hodně lítosti nad našimi lidmi.
Chci říct každému Rusovi – zabil jsi je! Někteří z vás se radují, smějí se, vesele komentují smrt, dívají se na zřícenou devítipatrovou budovu. Jiní sedí v kuchyni, pijí čaj a snaží se nevnímat. Každý váš hlas, který není proti válce, je standardně pro válku. Krev těchto lidí, těchto dětí, je na vašich rukou, na rukou každého obyvatele vaší Bohem zapomenuté země.
Za všechno se budete zodpovídat. Za každou píď zplundrované ukrajinské půdy. Za každý dům, byt, za každou smrt, každou slzu. Naši si pro vás přijdou... Zlo nemůže trvat věčně a musí být potrestáno. Věřím, vím, protože tak, jak je to teď, to být nemůže.
