Letos se po soustředění v Africe cítil famózně, ale v červnu najednou chodil o berlích. Kotník se mu navíc šeredně zanítil, hrozilo, že bude muset v nemocnici na kapačky.
Pokud vás takové komplikace potkávají opakovaně, jde o masivní útok na psychiku. „Normální člověk by si asi řekl, že na to peče a hotovo,“ připouští Staněk.
Jenže obrovským kamínkem do mozaiky sportovního úspěchu je právě schopnost mysli vyrovnávat se s kritickými situacemi.
Tu opět prokázal.
Mnichov byl můj motor
„Každý se musí s rizikem zranění smířit, jinak vrcholový sport nemůže dělat,“ povídá. „Pokaždé si řeknu: Když už jsi tomu v přípravě dal tolik, přece se na to nevybodneš. Dál se tedy snažím jako kůň na Václaváku s klapkama na očích. Vidím před sebou příští cíl a jedu.“
Odměnou mu byl v roce 2021 titul halového mistra Evropy.
A letos pro změnu velkolepý návrat. Výkonem 21,94 z mítinku v Lucembursku je v letošních tabulkách druhý mezi Evropany a první z účastníků multisportovního evropského mistrovství v Mnichově.
„Že zase házím tak daleko, je satisfakce,“ povídá.
Mnichovský olympijský stadion.
Ovšem i ve chvíli, kdy se jeho tělo cítí zase tak dobře a kdy je řeč tabulek velmi nadějná, musí opět zaúřadovat hlava. Aby nebyl přemotivovaný. Aby zvládl nálož náročné pondělní soutěže s kvalifikací i finálovým kláním za jediný den.
„Těžký. Těžký,“ prohodí k itineráři náročného dne. „Ale už jsem i takový program několikrát zažil.“
Na stadionu a v jeho okolí stráví v pondělí zhruba šest hodin.
„Už tři hodiny před závodem se u mě dostavuje mravenčení, což je důkaz, že hlava je nachystaná. Nefunguje to rozhodně tak, že budu ležet na gauči, najednou se zvednu, vezmu kouli, daleko ji odhodím a půjdu si zase lehnout,“ zasměje se.
Zatímco se v červenci další koulaři utkávali na mistrovství světa v Eugene, seděl jen u televize. Přesto nesmutnil.
„Kapitolu Eugene jsem tou dobou v sobě dávno uzavřel. Hnacím motorem byl Mnichov. Měl jsem se k čemu upnout.“
Z náměstí zpět na stadion
Řeč tabulek před dnešní bitvou praví: Staněk má letos vrženo 21,94, následují Ital Ponzio 21,83 (ale už v březnu), Chorvat Mihajlevič 21,82 (v červenci na MS) a Polák Bukowiecki 21,66 (v červnu).
„Tabulky jsou jen soupis čísel a jmen pod sebou,“ prohodí 31letý Staněk a usměje se. „Na ně se moc upínat nesmíte, to je k ničemu. Mě hlavně uklidňuje vědomí, že se od mistrovství republiky zlepšuju.“
Za největšího soupeře považuje Mihaljeviče. Zato hvězdní Poláci Bukowiecki a Haratyk, s nimiž tolikrát svedl tuhé bitvy, neměli poslední závody nejvydařenější.
„Ale tak to měli i před minulou Evropou v Berlíně a potom v závodě dali osobáky,“ připomene.
Tehdy v Berlíně 2018 se koulaři v rámci experimentu „dostat atletiku blíže k lidem“ neutkali na stadionu, nýbrž v centru města na náměstí.
 |
„Z pohledu diváckého to nejspíš bylo fajn,“ říká. „Jenže neměli jsme tam potřebný komfort, rozcvičovali jsme se v parku mezi lidmi, kde nebyl ani kousek tartanu. Je dobře, že jsme se vrátili ke klasickému scénáři. Závodit na zdejším stadionu je za odměnu.“
Olympijský stánek z roku 1972 se svojí ikonickou střechou působí i po půlstoletí impozantně. Staněk na něm bude v pondělí první medailovou nadějí českých atletů.
„Jsem rád, že to budu mít brzy za sebou,“ tvrdí. „Je to mnohem lepší, než když Kuba Vadlejch čekal v Eugene na finále do posledního dne.“
