Jak se žije na útěku, v cizí zemi, kde začínají v podstatě od nuly, přibližují ukrajinské ženy, které osud i s jejich dětmi zavál nejen do Ostravy. Na prvním místě mají všechny oslovené shodně jediné: své děti. Ty jsou alfou a omegou jejich snažení, jim přizpůsobují vše, co se dá.
„Díky pomoci z úřadu práce můžu zatím koupit dětem vše, co potřebují. Samozřejmě k tomu využívám i rodinné úspory,“ upozorňuje na přínos finanční pomoci státu Tatiana Belyaeva, která se do Ostravy dostala ze Záporoží.
Ale ne vše je tak jednoduché. Své o tom ví i Hanna Tonkoshkur, která se do Ostravy se dvěma dětmi dostala z pravidelně ostřelovaného města Dnipro.
„Se zajištěním jídla nám pomáhají dobrovolníci a sbírky, ale ne vždy to stačí, protože máme malé děti a ne všechny výrobky jsou pro jejich věk vhodné. Z peněz, které nám vyplatil stát, nebo z vlastních zdrojů, z peněz, které jsme si dovezly z Ukrajiny, platíme třeba i léky a další zásoby,“ vysvětluje.
Život s dětmi v pronajatém bytě ale není laciná záležitost.
„Pak vám nezbývá než požádat o pomoc příbuzné, kteří žijí v jiných zemích, nebo v krajním případě české dobrovolníky,“ přibližuje matka dvou dcer způsoby, jak zajistit dětem vše potřebné.
Složité hledání práce pro matky s dětmi
Situaci by jí i ostatním ulehčila možnost umístit děti do školky. To ale není vždy možné.
„Se dvěma malými dětmi, zvláště když jednomu z nich jsou ještě dva roky, je velmi obtížné najít práci, protože takové děti nejde nechat bez dozoru. A školek pro tak malé je málo,“ dodala.
Vedle školek by ženy uvítaly i dostupné kurzy češtiny. I ty by jim totiž pomohly snadněji získat práci.
„Ve Studénce nemohu najít jazykový kurz. Navíc zatím nemohu pracovat, protože nemám nikoho, kdo by se staral o mé dítě. Doufám, že se dostaneme do mateřské školy,“ přibližuje svou situaci Yuliya Shevchuk, žijící v době míru v ukrajinské Irpini. V době ruské agrese bylo město těžce poničeno.
Bydlet mimo větší města není jednoduché
„Češi nám hodně pomáhají. Bez problémů jsme se dostali k dětskému lékaři, máme dost prostředků na živobytí. Horší by to bylo, kdybychom přestali dostávat humanitární pomoc a já do té doby nesehnala práci a školku. To by bylo špatné.“
V ještě složitější situaci jsou Ukrajinky, které se na útěku dostaly do odlehlejších míst.
„Žijeme v Potštátě, 20 minut autobusem od Hranic na Moravě. Jediným problémem je cena autobusu do města. Za každou platíme 44 korun. A do Hranic musíme, kdykoli chceme do banky, na policii nebo pro humanitární pomoc,“ vysvětluje Vika Golub, která před válkou uprchla z Oděsy. „Náročné jsou i cesty zpátky, s těžkými taškami s jídlem. To je totiž v Potštátě velmi drahé.“
S podobnými problémy není v Potštátě sama. „Bohužel jsem odkázána na cizí pomoc,“ vysvětluje, proč si bude jen těžko hledat nějakou práci. „Mám onkologické problémy, jsem po čtyřech operacích. A takových je nás tady více. Desetiměsíční holčička, kterou musíme nosit v náručí, žena s bolavými zády a nohama, nikdo to nemá snadné,“ přibližuje.
S onkologickými problémy se potýká i rodina Kristiny Trofimovy z Bílé Cerekve. Ta mohla do republiky přijet i s manželem.
„Ten trpí rakovinou a kvůli tomu si zatím nemůže najít práci,“ vysvětlila matka tří dětí. Rodina proto zatím žije jen z humanitárních dávek. „Nemáme peníze, v podstatě nenakupujeme téměř nic. Nevím, co máme dělat, jsme závislí jen na našich úsporách. Složité je hlavně shánění plen pro ročního chlapce. Také proto musím všem mnohokrát poděkovat za pomoc,“ říká.
Vyúčtují nám správně elektřinu? obávají se
Na problémy ale Ukrajinky na útěku narážejí i v době, kdy se chtějí osamostatnit a postavit na vlastní nohy.
„Nyní jsme ve Znojmě, kde bydlíme v provizorní ubytovně, ale budeme se stěhovat do Ostravy, kde si hledáme byt,“ přibližuje svou situaci Katja Kostina z Chersonu.
Vedle samotného pronájmu bytu ale Ukrajinky často musí řešit i problém s jeho zařízením. A nejen ten. „Nabízené byty jsou často prázdné, nejsou v nich třeba ani pokojové dveře, sporák nebo pračka,“ podivuje se Ukrajinka.
A upozorňuje i na možné zneužívání situace žen, které se chtějí osamostatnit. „Dostali jsme například nabídku bytu s jednou ložnicí za šest tisíc korun a k tomu poplatek za služby za 3 800 korun. Nebo byt stojí sedm tisíc a služby pro jednu osobu 2 400 korun. A je jim jedno, jestli vaříte, nebo ne, jestli doma používáte elektřinu neustále, nebo se vracíte až v noci. Nevím, jestli je to takto vůbec legální. Nebo jestli ti lidé počítají s tím, že za tři měsíce odejdeme a ty peníze jim zůstanou. Kromě těchto věcí je ale vše skvělé,“ říká.
Deset lidí v jednom bytě
Oslovené Ukrajinky se ale nevyhýbají ani tématům, která jim nejsou tak příjemná. I ony připouští, že se chování některých uprchlic může části lidí dotýkat.
„Vše závisí na tom, jak chtějí naše ukrajinské ženy žít. Když se na některé z nich dívám, rozumím, že je pro ně lepší jít do centra, vzít si tam pomoc a utratit peníze za nehty, obočí a tak dále,“ vysvětluje Marina Gudakova ze Žitomirské oblasti. „Já to zase vnímám trochu jinak. Přijela jsem se dvěma dětmi, žijeme v bytě s dalšími třemi rodinami z Ukrajiny. Ve třech pokojích je nás dohromady deset a jeden pes. Můžeme dětem nakoupit co potřebují, ale samozřejmě musíme zvažovat co a zda to skutečně potřebujeme,“ podotýká.
Nákup potravin, ale i předmětů denní potřeby je pro všechny oslovené ženy stěžejním bodem jejich zájmu. A také rozhodování.
„Nechci kupovat drahé nebo velké věci, protože nevíme, jak dlouho budete na místě a zda se nebudeme muset přestěhovat,“ vysvětlila Marina Gudakova.
„Nejčastěji nakupujeme potraviny. Něco je ze sbírek, ovoce, zeleninu nebo maso ale musíme dokupovat. Ale to dělat musíme, abychom nakrmili děti,“ přibližuje Maryna Korobska ze Záporoží.
Promyšlené má i další kroky. A ty radí i dalším uprchlicím.
„Pro začátek si zažádejte o pomoc na úřadu práce a zároveň si hledejte práci a učte se češtinu. Bez znalosti jazyka je obtížné najít práci, která by vás finančně zcela uspokojila,“ vzkazuje.
Pro začátek nabízejí firmy méně peněz
Zajedno je s ní i Anna Mucha Kovbich z Nikolajeva. „Myslím, že potřebujeme hlavně bezplatné jazykové kurzy. To by dalo lidem šanci najít si práci a být méně závislí na státu,“ říká.
Hledání práce ale často není nic jednoduchého.
„Hledáme si práci, za jídlo utratíme více než polovinu rozpočtu,“ vysvětluje Natalia Tkachenko z Bílé Cerekve. „S pracovními místy je problém. Když dostaneme tip na místo, kde je dobrý plat, jdeme tam, často do sousedního města, přijdeme do továrny a oni řeknou – promiňte, už není volné místo. A tak je to často. Nebo nabídka uvádí, že firma nabízí plat 35 tisíc korun. Přijdeme tam a majitel prohlásí – dobře, ale na začátek vám dám jen 20 tisíc. A to tam jedeme třeba 40 kilometrů. Proč tedy nabízel 35 tisíc? Tomu nerozumím,“ doplňuje.
