Jedním z hlavních důvodů našeho nuceného odchodu z Ukrajiny byla samozřejmě bezpečnost dětí. Jsou to nejcennější, co mám. Psala jsem už, že po náročném přesunu a překročení hranic mí synové Miron a Nazar onemocněli. Opakovaně, měli i zápal plic.
 |
Teď moje neteř Polina, která bydlí s námi, dostala plané neštovice. Dětem se vlivem změny prostředí a stresu snížila imunita, nyní jsou náchylnější k nemocem více než doma… Moji synové plané neštovice dosud neměli, bojím se, že za chvíli budou mít horečky a vyrážku, ale doufám, že vše proběhne rychle a bez komplikací.
Když jsme se přestěhovali do Ostravy, bydleli jsme v Polance a podle toho jsme se registrovali na policii na stejné polanecké adrese. Podle vízových pravidel jsme v případě změny bydliště povinni do 30 dnů oznámit ministerstvu vnitra změnu adresy. Došla jsem na požadované místo a předložila všechny dokumenty.
V ostravském centru pomoci KACPU není nyní tak plno jako kdysi. Jasně si pamatuji davy lidí, unavené, zničené, vyděšené, se ztracenými tvářemi a němou nadějí v očích. Teď je odbavení rychlejší a lidí je velmi málo.
Někteří Češi věří dezinformacím
Všichni jsou k nám i velmi přátelští, milí, nikdo se na mě nedíval úkosem. V takových chvílích ve mně sílí naděje, že nám Češi chtějí pomoci a přejí jen to dobré…
Chci se však podělit také o jeden zajímavý případ. Před pár dny jsem byla v obchodě a prodavač se mě zeptal, proč jsem přijela do Česka, proč jsem nezůstala na Ukrajině. Máte tam fašisty, osočil mě.
Řekla jsem mu, že v mé zemi je válka s Ruskem, moje město a domy jsou bombardovány, naše děti a ženy jsou znásilňované a zabíjené! Nacismus u nás není, nebo alespoň já se s ním nikdy nesetkala. Ukrajina je mírumilovná a tolerantní země, která je evropská jak svým založením, tak svými hodnotami. Při mé odpovědi se zasmál a myslím, že mi nic nevěřil…
„Nevěřte ruské propagandě“
Nemyslela jsem si, že ruská propaganda je tak silná i v Evropě... Vím, že moje články čte mnoho Čechů. Prosím vás o kritické myšlení a analýzu všeho, co se děje.
V mém rodném městě, Záporoží, ruštinu nikdo neutlačoval, mluvím plynně rusky i ukrajinsky a moc doufám, že brzy budu umět také česky.
V ulicích mého města jste mohli častěji slyšet ruskou řeč než ukrajinskou, ve školách, obchodech, divadlech – mohli jsme volně komunikovat v ruštině. Největší židovská komunita v Evropě je soustředěna ve městě Dnipr, v našich ulicích poklidně stojí synagogy, mešity a katolické kostely. Jsme multietnická a multináboženská země.
Tisíc civilistů v Mariupolu hladoví
A pak je tady Mariupol, zcela rusky mluvící město s 500 tisíci obyvateli. Po ruském bombardování prostě neexistuje... Nezůstaly žádné dochované budovy. Nyní, v poslední baště ochrany na území závodu Azovstal, je asi tisíc civilistů, kteří nesmějí odejít a jsou prakticky odsouzeni k hladu…
Určitě jste slyšeli o Buči, Irpini a Hostomelu, satelitních městech – kdy hrdinové z Kyjeva po ruské okupaci nalezli těla zabitých civilistů, která ležela jednoduše na silnicích a ruští denacifikátoři chodili do domů, vybíjeli dveře a okna a brali veškeré cennosti včetně takových věci jako pračky a mixéry a posílali je svým rodinám do Ruska. Na internetu je možné dohledat také videa, kde jsou tyto situace zdokumentovány.
Určitě jste slyšeli o Oděse – hlavním přístavním městě na jihu mé země – tento týden zasáhla ruská raketa bojující proti „nacismu“ výškovou budovu a připravila o život matku a tříměsíční dítě. Toto je druh denacifikace, o kterém Rusko mluví, a toto je svět, který přináší…
Ruské titulky a pastor Niemöller
A pak si stačí přečíst titulky ruských médií. Jsou tam věty jako válka s NATO, obsazení Evropy, radioaktivní popel – o tom Rusové mluví, takto uvažují. Myslím, že nikdo z nich neskrývá imperiální ambice.
Víte, na univerzitním kurzu historie nám řekli o německém pastorovi z druhé světové války – Martinu Niemöllerovi a jeho slavné tezi o pasivitě reakce na to, co se děje kolem.
Anna RybakNarodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli v městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel. Mám dva milované syny, čtyřletého Nazara a dvouletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina. |
Teď to zajiskřilo novými barvami a správným významem. „Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem – nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem – nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem – nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat,“ napsal tehdy.
Každý z nás si volí svou pravdu. Tady a teď chápu jednu věc. Zla není nikdy málo a dobra není nikdy dost. Pravděpodobně jsme si dříve žili velmi dobře a pravděpodobně jsme o tom jen zřídka přemýšleli a vůbec jsme si toho nevážili. Nehodnotí se jinak, protože každý jsme jiný. Ale když se všechny tyto události staly, ukázalo se, že my všichni: Ukrajinci – ti, kteří brání zemi a ti, kteří byli nuceni uprchnout, Evropané, dospělí a děti na celém světě – všichni mají jednu skvělou věc společnou.
Naději. Všichni doufáme a věříme v dobro a v to, že vše bude určitě dobré.
