V indické vesnici na sebe místo jmen pískají melodie. Každý má tu svou

Ozvěna nad údolími nese večerním vzduchem zpěvné melodie. Ve skutečnosti to nejsou střípky písní, ale jména, jimiž se zdejší lidé svolávají. Každá série tónin je originálním hudebním kódem. V indické vesničce Kongthong se takovými nápěvy lidé oslovují odnepaměti.

Kongthong, který dělí od zbytku světa džungle a pohoří Východního Khasi, činí vesnici obtížně dostupnou. Ale nejspíš právě díky této izolaci se tu podařilo uchovat neuvěřitelnou tradici. Nazývá se jingrwai iawbei, což velmi volně přeloženo znamená „prababiččina hvízdavá ukolébavka“. Je to krátká píseň, spíše tedy jen úryvek melodie, kterou matka monotónně brouká novorozenci před spaním.

Nápěv, který se pro toto jedno jediné dítě už nikdy výrazně nemění, jej bude doprovázet před každým usínáním. Tak dlouho, až se naplno zažije a vstřebá. A stane se jeho druhým jménem.

Melodie, kterou vám věnovala matka

Melodie jingrwai iawbei má dvě varianty. Ta delší je oficiální a má řekněme 14–18 sekund. Druhá varianta je kratší, něco do pěti sekund. Ta funguje podobně jako přezdívka, kterou budou pískat členové vaší rodiny. Delší melodii použijí spíše vaši spolužáci nebo sousedé z vesnice.

Všichni stálí obyvatelé vesnice Kongthong – je jich momentálně 567 – mají své vlastní nápěvy. Každá jingrwai iawbei je totiž unikátní. Stejně jako u otisků prstů bychom ve zdejší populaci nedohledali dvě shodné.

Jak tyto písně vznikají? Neexistuje ucelený proces kompozice. Melodii, tóninu i zvuky totiž odhalí matka spontánně. „Je to výraz nespoutané lásky a radosti z narození dítěte, něco jako píseň, která vytryskne přímo ze srdce,“ vysvětluje Shidiap Khongsit, jedna z obyvatelek vesnice Kongthong.

Matka sama dopředu netuší, jak bude ona melodie znít. V daný moment prostě cítí, že to je ta správná. Melodie pak bude věnována jako první dar narozenému dítěti. Bude ho provázet celým životem a s jeho smrtí pak také navždy zanikne.

Zvuky, které chrání děti před duchy

Obyvatelé Kongthongu pochopitelně mají svá normální jména, která jsou zapsaná v identifikačních dokladech. Lidé je běžně používají v úředním styku a při jednání s lidmi mimo vesnici. Doma však dávají přednost melodiím.

Tato praxe dnes fascinuje etnografy a lingvisty z celého světa. Melodický zvyk se datuje nejméně o pět století nazpátek, pravděpodobně k říši Sohra. Viděno optikou dávných šamanských tradic bylo krajně nebezpečné oslovovat v divočině srdci drahé osoby jejich plnými jmény. Pokud by je totiž zaslechli i všudypřítomní zlí duchové, mohli by je snadno ovládnout. Zavolat jen tak jménem na lovce, vydávající se do džungle, znamenalo přivolat k nim neštěstí. Pod temným příkrovem zdejších pralesů číhalo nejedno nebezpečí, a pečující matky chtěly chránit své děti, manželky své muže. A tak se zrodily první melodie.

„Věříme, že zlí duchové, kteří stále přebývají v lesích, nedokážou rozeznat naše melodie, jimiž na sebe voláme, od zvuků vydávaných divokými zvířaty. Proto se vám nestane nic zlého, když se v lese necháte přivolat svými melodiemi,“ říká Khongsit.

Pozdravení minulým generacím

Dnes už se do vesnice můžete dostat i džípem. V roce 2014 byla původní přístupová pěšina, která vedla i přes kořenové mosty, nahrazena novou cestou. Pojily se s tím obavy, zda bude poetická tradice schopna přežít v dnešní uspěchané době. Ukázalo se, že místní obyvatelé přistupují ke svému nevšednímu kulturnímu dědictví velmi citlivě. A turisté autentickou atmosféru vesnice dokázali ocenit.

Světová organizace cestovního ruchu loni Kongthong nominovala na čestný titul Nejlepší vesnice pro cestovní ruch. Protože tu zdejší potenciál rozvíjí udržitelným způsobem. Písně místo jmen tu proto budou znít dál.

Místa, kde se hvízdá na pozdrav

Nezvyklý formát komunikace není vlastní jen indické vesnici Kongthong. Na Kanárských ostrovech po staletí funguje řeč Silbo Gomero, tzv. gomeranské hvízdání, v Turecku mají ovčáci zažitou svou „ptačí řeč“. Obě tyto hvízdavé formy usnadňují komunikaci lidí na velké vzdálenosti v odlesněném hornatém terénu. Jsou chráněny jako Nehmotné kulturní dědictví UNESCO.

Rozdíly tu pochopitelně jsou: vzájemně vedeného pískaného dialogu je na Kanárských ostrovech schopno okolo 22 000 lidí, v Turecku jich praktikuje ptačí mluvu 10 000. V Konghongu a jeho okolí je aktivních „mluvčích“ jen okolo 700. A zatímco Silbo Gomero má svůj skutečný slovník, indická vesnice disponuje jen melodickým oslovením.