On temperamentní, nápaditý a nespoutaný, zkrátka slovenská krev. Jeho kamarád Honza rozvážný a tichý, avšak neméně odhodlaný. A oba zapálení vlastenci, čechoslovakisti. Spolu tak tvořili ideální povahový mix pro nebezpečné mise. Však také proto byli vybráni pro ten nejnáročnější úkol.
Josef Gabčík a Jan Kubiš měli zlikvidovat třetího nejmocnějšího muže Hitlerovy říše, obávaného šéfa Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Reinharda Heydricha. Toho času také zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě, který ihned po svém příjezdu do Prahy 27. září 1941 rozpoutal krvavou štvanici na všechny nepřátele hákového kříže a jen během prvních čtyř měsíců své nadvlády poslal na popraviště na pět stovek vlastenců.
Gabčík, rodák ze slovenské Poluvsie u Žiliny, se narodil 8. dubna 1912 a s Kubišem se poznal pravděpodobně již v Polsku, kde se po nacistické okupaci zbytku českých zemí začaly formovat nové československé zahraniční jednotky. Josef přitom mohl zůstat na Slovensku, které se stalo Hitlerovým „satelitem“. Jenže Gabčík byl přesvědčeným zastáncem původní masarykovské republiky. On, stejně jako jeho otec František, nesnášel slovenské fašisty.
Celostátní pátrání
Mýtus přebíhání před Heydrichovým vozemZ filmu režiséra Jiřího Sequense Atentát (1964) má už několikátá generace diváků zažitou představu, že Josef Gabčík při útoku na Heydricha 27. května 1942 přebíhal před protektorovým mercedesem, respektive mu vstoupil do cesty a pokusil se vystřelit. Samopal Sten Gun ale selhal. Že šlo o tvůrčí licenci pro zdramatizování děje filmu, před lety potvrdil badateli Jaroslavu Čvančarovi i samotný režisér. Historik Eduard Stehlík k tomu v knize Češi proti Hitlerovi uvedl: „K nějakému přebíhání před autem určitě nedošlo. Pokud by se Gabčík choval tak, že by vešel nebo skočil se samopalem do jízdní dráhy auta, tak si koleduje o to, že řidič dupne na plyn a srazí ho. Naopak pokud bude střílet z chodníku, má prakticky po celou dobu Heydrichovo auto z boku na mušce. |
Když 20. března 1939 dorazili do vojenského skladu ve Skale u Trenčína, kde byly uskladněny chemické látky a Gabčík zde působil jako správce, Němci (Berlín již tehdy kontroloval důležité slovenské podniky), odmítl jim vydat klíče s odvoláním, že k tomu nemá rozkaz. Ani ne o tři měsíce později se Gabčík rozloučil s rodiči a přeběhl hranice do Polska. Na Slovensku po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání, s sebou si totiž vzal z armádního skladu pistole a další vojenský materiál.
Po přesunu z Polska do Francie Gabčík absolvoval, stejně jako mnoho dalších Čechoslováků, vstup do Cizinecké legie a krátké působení v Africe, odkud se po vypuknutí druhé světové války v září 1939 vrátil do Francie, aby se mohl zapojit do formování čs. zahraniční armády. Jako velitel družstva kulometné roty bojoval s Němci, spolu s Kubišem a dalšími je před smrtí nebo zajetím v hroutící se zemi galského kohouta zachránil přesun do Anglie.
Ve chvílích volna mezi vojenským drilem kvitoval přízeň britských dívek. Jedna z nich – Lorna Ellisonová – se do Josefa zamilovala. „Později jej charakterizovala jako sympatického, povídavého mladíka, jenž vše dokázal obrátit v žert,“ napsal badatel Jaroslav Čvančara ve své studii o Josefu Gabčíkovi pro Paměť a dějiny.
Gabčíkův temperament se projevil i při incidentu mezi československými a britskými vojáky nedaleko výcvikového tábora Cholmondeley. Jaroslav Čvančara jej popsal následovně: „Strhla se zde potyčka mezi jedním britským vojákem a skupinou silně podnapilých příslušníků brigády, mezi nimiž byli rotní Karel Čurda a Josef Gabčík. Během ní Angličana z restaurace ‚vyprovodili‘, přičemž Gabčík měl údajně z obalu na plynovou masku vytáhnout pistoli a podat ji Čurdovi se slovy: Neboj se, tady máš pistoli a střílej! Tato mimořádná událost sice způsobila pohoršení a vyšetřovalo ji 2. oddělení velitelství 1. čs. brigády, ale pro Gabčíka s Čurdou vyšetřování v podstatě vyšlo do ztracena.“
Když pak zpravodajští důstojníci Karel Paleček a Jan Krček organizovali výběr mužů pro zvláštní operace, vybrali si i Gabčíka s Kubišem. Čekal je spolu s dalšími náročný trénink, hlavně paravýsadkový a sabotážní. „Rotmistr Gabčík je výsadkář první třídy, výjimečně zdatný a může mu být svěřen jakýkoliv operační úkol,“ znělo Josefovo hodnocení po paravýcviku, které 17. srpna 1941 sepsal jeho instruktor.
Smolný začátek operace
O šest týdnů později byl vybrán za velitele výsadku Anthropoid, který měl v protektorátu zlikvidovat Heydricha. Druhý člen desantu Karel Svoboda se však zranil, Gabčík tak na jeho místo navrhl svého osvědčeného kamaráda Kubiše.
Josef, nebo Jozef?Přestože slovenská podoba Gabčíkova křestního jména Jozef se zvláště ve starší literatuře používá častěji, on sám je na několika dokumentech prokazatelně podepsán jako Josef, či Jos. „Stejně tak na všech válečných dokumentech je uváděna česká podoba jména. Výjimkou jsou pouze dopisy z Ministerstva národní obrany, psané slovensky po válce Gabčíkovu otci. Zápis v matrice, který by mohl skutečnou podobu jména objasnit, obsahuje křestní jméno psané latinsky Josephus. Nejdůležitějším pramenem tak zůstávají dokumenty signované samotným Gabčíkem,“ vysvětlil Zdeněk Špitálník z Vojenského historického ústavu Praha. |
V noci na pondělí 29. prosince 1941 seskočila dvojice G+K z paluby speciálně upraveného bombardéru Halifax Mk.II nad protektorátem. Ovšem skoro sto kilometrů od původně plánovaného prostoru – místo u Plzně se oba muži ocitli nedaleko Nehvizd u Čelákovic. Při dopadu na zamrzlou oranici si Gabčík poranil palec a pochroumal kotník na levé noze.
Situace se tak na začátku zkomplikovala hned dvakrát, ale Kubiš prokázal chladnou hlavu a chopil se iniciativy. Oba parašutisté se nejprve vydali vlakem z nedalekého nádraží Mstětice do Rokycan na první záchytnou adresu u Václava Stehlíka. Ten veliteli výsadku zajistil lékaře, který poraněnou nohu ošetřil a dal na ni sádrový obvaz s podpatkem.
Posléze našli úkryt v Plzni a ještě na Silvestra 1941 se jim podařilo získat kontakt do Prahy, kam se však nejprve vydal sám Kubiš, aby Gabčík mohl v klidu doléčit zranění. V hlavním městě Kubiš rychle získal skupinu podporovatelů, a to v rodinách odhodlaných sokolských vlastenců. „V době, kdy zhruba o dva týdny později dorazil do Prahy Josef Gabčík, přijížděl takřka do jistého. Jan mezitím zařídil nejen ubytování a ukrytí operačního materiálu, ale měl již kolem sebe soustředěnu síť spolehlivých spolupracovníků,“ konstatoval historik Eduard Stehlík.
„Muži odplaty“ tak byli opět spolu a mohli se přímo v ulicích Prahy a v konspiračních bytech začít připravovat na uskutečnění svého životního úkolu. Reinhardu Heydrichovi v té době zbýval poslední necelý půlrok života.
