Tomáše Urbánka přivedli na myšlenku bleskurychlé pomoci jeho ukrajinští zaměstnanci, kteří sháněli střechu nad hlavou pro své rodiny, blízké dalších známých a nakonec pro zcela cizí lidi v nouzi.
Od března se ředitel neziskové organizace Farmapark u Toma nezastavil. Nejprve musel všechny věci z chátrajícího domu v Plzni vyhodit, pak ho čekaly drobné opravy, malování, shánění kamen, musel vybavit kuchyňky, dovézt postele, peřiny, povlečení, lednice, pračky a tak dále.
Co nesehnal, to koupil, a nebyl na to sám. Pomáhala mu manželka Jana a rodiče, přidali se kamarádi a známí a na jeho facebookovou výzvu zareagovala řada dalších dobrovolníků, které do té doby neznal. Odhadem kolem 40 lidí.
„A výsledek? Hned 2. března jsme do domu nastěhovali první ženy s dětmi,“ říká při procházení šesti upravených místností.
Kapacita plzeňského domu je 32 míst. Dalších pět lidí se ve čtvrtek nastěhovalo do objektu na zahradě, který dříve sloužil jako dílna. To už je ale minulostí. Místnost je bíle vymalovaná, v kamnech sálá oheň, díra ve střeše už není, původní dřevěná velká vrata zmizela a místo nich je malé okno a plastové dveře, kolem nich je ještě patrná zednická práce, na postelích jsou povlečené peřiny s polštáři.
„Poskytuji humanitární ubytování na tři měsíce zdarma. Výhradně pro ženy a děti,“ vysvětlil s tím, že se nejedná o komfort jako v hotelu, ale určitě je to lepší, než aby ženy spaly s malými dětmi někde v tělocvičně namačkané jedna na druhou.
„Zavolal mi známý, že potřebuje nutně ubytovat maminku s miminkem. Že už projela několik stovek kilometrů po republice a pořád ji posílají z jednoho místa na druhé a ona je úplně vyčerpaná. Tak jsem pro ni místo tady našel,“ uvedl jeden z mnoha případů pomoci.
Dočasné bydlení pro matky a děti z Ukrajiny |
Na otázku, proč to všechno dělá, odpověděl táta pětileté a sedmileté dcery, že prostě cítí potřebu pomáhat. „Kdyby válka přišla k nám a já poslal svoji ženu a děti do bezpečí v Německu, taky bych chtěl, aby se tam o ně někdo postaral,“ vysvětlil. Mezi tím vyřídil několik telefonátů a hotovku zabalenou v plastových krabicích snědl v rychlosti venku před domem.
„Nikdy nezapomenu na ten vděčný pohled maminek s dětmi, které jsme ubytovali. To byla jedna z mých nejlepších věcí, co jsem v životě udělal,“ napsal Tomáš na sociální síť svoji odpověď na to, až se ho jeho dcery jednou zeptají, co dělal, když vypukla v Evropě válka.
V domě nechybějí ani hračky, oblečení a samozřejmě potraviny do začátku. Jejich shánění si vzala na starost Tomášovo máma.
Díky tomu, že má hodně přátel a známých, se mu podařilo obstarat další prostory na ubytování. „Zavolal jsem kamarádovi Pavlu Larvovi, že potřebuji sem do domu v Plzni z bezpečnostních hledisek několik hasicích přístrojů. Když přijel a viděl, co tu děláme, nabídl svůj byt se slovy, že bude teď s manželkou žít na chalupě,“ vypráví o nabídnuté pomoci pro dalších devět uprchlíků. Stačilo jen byt vybavit potřebným zařízením pro tolik lidí. A opět zafungovala nezištná pomoc lidí kolem.
Jedna z nejlepších věcí, kterou jsem udělal
Tak to bylo i v dalším Tomášově domě v Nekmíři u Plzně. Aktuálně v něm bydlí tři maminky s pěti dětmi od čtyř do pěti let. Maximum je 14.
Další objekt, firemní nemovitost v Plasích na Plzeňsku, zapůjčil Tomášův známý, podnikatel Patrik Pavlík. Právě dnes tam proběhne další z akcí „kulový blesk“, aby z původních kancelářských prostor mávnutím kouzelného proutku vznikly pokoje.
„V sobotu ráno tam pojedeme vymalovat, uklidit, nastěhovat nábytek. Už mám domluvených 12 chlapů z Ukrajiny, kteří tady žijí, pracují a chtějí svým krajanům pomoct. Další dobrovolníci se nabízejí přes Facebook. Věřím, že už ze soboty na neděli tady budou spát.“ V šesti pokojích najde útočiště až 32 lidí.
I když ve čtvrtek, kdy jsme si s Tomášem povídali, neměl do Plas ještě zajištěné všechno vybavení, pevně věřil, že díky vlně solidarity a ochotě veřejnosti pomáhat lidem v nouzi, vše sežene. Ženy a děti tu bezplatně budou moci bydlet tři měsíce, poté až rok jen za úhradu energií.
Nabídněte prostory, my je vybavíme
Tomáš úzce spolupracuje s řadou organizací, spolků a úřadů, které lidem z Ukrajiny pomáhají. Například s Mezigeneračním a dobrovolnickým centrem Totem, je ve spojení s hasiči, kteří mu uprchlíky po vyřízení potřebných formalit dovezou. A pokud zrovna nemají čas, zajede pro ně sám, nebo někdo z jeho 80 zaměstnanců, či právě se nabízející dobrovolník.
Je také propojen s majitelem pracovní agentury Vladislavem Azamem, který pro ubytované ženy shání práci. Když jsou úspěšní a kromě práce najdou i ubytování přímo u zaměstnavatele, Tomáš ihned zaplní volné postele novými příchozími.
Tím však jeho dobrovolnictví nekončí. Nabízí pomoc i těm, kteří chtějí nabídnout svoji nemovitost pro účely ubytování, ale nemají sami sílu na to, aby vše zařídili. „Jsme schopni zdarma udělat drobné opravy, vymalovat a vybavit,“ píše na sociální síti.
V hektických dnech si najde čas i na to, aby si s otřesenými lidmi, kterým se podařilo utéct do bezpečí, popovídal a seznámil se s jejich osudy. „Moje máma skoro tři dny utěšovala třináctiletou Kiru. Utekla s matkou z Mariupolu. Byli jedni z posledních, kterým se to před jeho úplným zničením a obsazením Rusy podařilo. Kira je nešťastná, neví vůbec, co se stalo s jejími kamarády, nemá s nimi žádný kontakt, nefunguje spojení. Neví, jestli žijí. Jejich dům vybombardovali,“ kroutil hlavou nad situací na Ukrajině jednatřicetiletý podnikatel.
