Místo vydechnutí po covidu, který citelně zasáhl i sociální služby, přišlo tornádo a teď válka na Ukrajině. Při ní Charita nabízí nepřetržitou linku pomoci, kde přijímá nabídky od lidí a angažuje se i v krajském centru pomoci.
Její pracovníci pomáhají s vyplňováním formulářů, poskytují psychologickou pomoc, tlumočí či asistují při umisťování ukrajinských dětí do škol. Zkušenosti Charita má. „Tohle děláme už čtvrt století. V 90. letech to byla válka v Jugoslávii, v Kosovu, v Sýrii…“ vysvětluje ředitel Oldřich Haičman.
Je tahle válka jiná proto, že dnes mají utečenci mobily a je snadnější dostat se k informacím?
Dá se říci. Myslím, že tím, že jsou sociální sítě, sem míří víc lidí. Dřív, když utíkali z Jugoslávie, tak nevěděli, jak to v České republice vypadá. Pořád jsme měli status postkomunistické země a nálepku, že nejsme evropský stát, jaký by si představovali, a spousta uprchlíků z Balkánu běžela spíš do Německa, Rakouska. A taky nebyla taková ochota přijímat. V tomto naše společnost udělala velký pokrok. Mám velkou radost, že jsme schopni Ukrajince uvítat a postarat se o ně.
Zatím jste nevyhlásili materiální sbírku. Hraje v tom roli, že dodávka potravin nebo drogerie se nemusí dostat na místo, protože ji odříznou ruští vojáci?
Ano. Spolupracujeme s ukrajinskou Charitou a s ní koordinujeme pomoc. V současné době je spousta občanských aktivit, které se snaží zásobovat na hranicích a tam je humanitární pomoc do jisté míry zajištěna. My chceme spíš vozit úplně na východ. Hledáme možné cesty, pokud bude humanitární koridor, tak se určitě připojíme. Dovážet chceme léky, zdravotnický materiál, trvanlivé potraviny, v malé míře šatstvo. To je ta akutní fáze. Další nastane po skončení války. Když máme nějaký obnos, tak zpravidla třetinu věnujeme na tu akutní a dvě na následnou. Čili bude potřeba daleko víc peněz, aby se ti lidé mohli na Ukrajinu vrátit. Před třemi lety jsem navštívil východ téhle země, máme partnerské Charity v Doněcku a Luhansku, byl jsem i na vojnové linii a už tehdy to bylo hodně nebezpečné.
Co jste tam viděl?
Obrovskou bídu, lidé umírali hlady. I k obyčejnému topení dřevem museli humanitární pracovníci vozit brikety, protože se lidé neodvažovali jít na dřevo do lesa, jak bylo všechno podminované. Nebo školu opevněnou a zabarikádovanou dřevěným tlustým obložením a v něm patrné střely. Bylo to hodně drsné.
Pokud nemohu nabídnout ubytování ani dobrovolničit, je tedy nejefektivnější poslat peníze?
V současnosti je to vlastně ideální, protože peníze se dají proměnit v jakoukoli materiální i následnou pomoc. Až skončí konflikt, nastane ještě náročnější obnova ukrajinského území. Dostávají se k nám hlavně ženy a děti, jejichž muži mají na východě brannou povinnost, a počítají s tím, že se chtějí vrátit zpátky ke svým mužům.
Když mluvíme o efektivnosti, tak co si myslíte o živelné pomoci? Vím třeba o ženě, co se vydala autem na hranice, že tam nabere děti a odveze je do Znojma…
O takových akcích samozřejmě slyším hodně. Ted už jsou i výzvy ve smyslu: Nejezděte na hranice, působíte akorát zmatek, ucpáváte silnice, až bude potřeba, dáme vám vědět. Uprchlíky už dováží i České dráhy, není důležité jet tam autem na vlastní pěst a někoho někam vozit. A ona je jedna věc přivézt si domů ukrajinskou rodinu a vydržet to s ní týden, čtrnáct dní. Ale toto může trvat měsíce, roky. Lidé by si to měli dobře rozmyslet, ne po půl roce říct, že to nezvládají a rodina si musí hledat jiné ubytování. Ta rodina na nás spoléhá, že jí pomůžeme s veškerou integrací.
Takže zamyslet se a nejednat v emocích.
Tak. Ta pomoc bude dlouhodobá. Nyní mám informace, že ubytovacích kapacit je v kraji dostatek, asi 5,5 tisíce, a hasiči jsem byl ujištěn, že jsou připraveni otevřít daleko větší kapacity. Počkejme, možná ta situace bude za měsíc dva vypadat úplně jinak a nastoupí dobrovolnické nabídky. Z Ukrajiny údajně hodlá utéct do celé Evropy až pět milionů lidí.
Máte zkušenosti s povodněmi a také loňským tornádem. Jste díky tomu připravenější?
Každá ta situace je úplně jiná. Po povodních se čekalo týden, čtrnáct dní, až voda opadne, pak teprve se začalo uklízet, opravovat a rozdělovat peníze. Tornádo bylo ve čtvrtek, v pátek se už odklízely trosky, v sobotu už lidé opravovali střechy. Věděl jsem, že 360 milionů vybraných ve sbírce musíme rozdělit co nejrychleji. Ani ne týden po tornádu jsme dávali první částky. I když sociální šetření bylo strašně náročné, nechtěli jsme dávat peníze plošně. Do dnešního dne jsme uzavřeli přes 1 700 darovacích smluv a rozdělili 270 milionů korun.
Co s tím zbytkem?
Čekáme na jaro. Ne všichni stihli na podzim stavební práce. A také chceme pro lidi, co si nejsou schopni dům znovu postavit – seniory a občany s tělesným postižením – postavit v Hruškách dům sociálního bydlení asi o deseti bytech.
Brněnská Charita vlastně kdysi začínala domácí péčí, je to tak?
To byl dvouletý experiment ministerstva zdravotnictví, pak už to hradila pojišťovna, dodnes je služba zdarma. Sestry jezdí po domácnostech, dělají obvazy, píchají inzulin, měří tlak. Potřební se cítí líp, když jsou doma, a my jsme schopni fungovat 24 hodin denně sedm dní v týdnu. Často se bohužel stává, že rodina má strach, že něco zanedbá. Stará se o příbuzného doma půl roku a na poslední tři dny ho nechá odvézt do nemocnice. To je škoda, pokud může zemřít v kruhu blízkých.
Co s tím?
Je důležité jim vysvětlit, jak to bude vypadat, že máme pomůcky a při komplikacích přijede náš lékař. Osmdesát procent lidí si přeje zemřít doma a osmdesát procent lidí zemře v nemocnici. Změnit se to nedaří. Pořád je ta potřeba veřejné správy stavět „lidojemy“ o 200 lůžkách, přitom Evropská unie dlouhodobě prosazuje domy pro seniory o maximálně 25 lůžkách. Navíc nás čeká obrovský nedostatek v sociálních službách a ve zdravotnictví a bez rodin to nezvládneme. Jedna z cest je i oslovovat ty, kteří příbuzného doma dochovali – v Charitě vám dáme vzdělání, co potřebuje zákon, a dovednosti už máte.
Od počátku brněnské Charity stojíte v jejím čele. Jak se dá taková práce dělat třicet let?
Ano, je to i psychické vypětí. Pro mě je důležité, když vidím výsledky. To si říkám, že to má smysl, a obrovsky mě to nabíjí. Děláme to pro ty lidi.
Co je před vámi?
Asi před pěti lety jsme spustili Charitní záchrannou síť, kdy vyhledáváme ty, kteří úplně propadávají sítem sociální pomoci. Třeba lidé bez domova v seniorském věku a ještě k tomu s psychiatrickou diagnózou. Chceme pro ně v Brně v Husovicích vybudovat zařízení, už máme vytipovaný objekt a vyčleněné peníze. To jsem si vytyčil jako cíl, v kraji nic takového není. Třeba v Lužánkách přežíval člověk devět let na vozíku bez noh v keřích a živil se odpadky, ale nebylo ho kam umístit. Už zemřel. Takže pomáhat se dá stále, je mnoho lidí, kteří se k pomoci ani nedostanou, a naším úkolem je najít a podchytit je.
