Ač si vybrali stejný sport, každý jej viděl naprosto jinak. Zatímco o 40 minut mladší Joel hrál od začátku v útoku, Henrik už jako malý zamířil do branky. Nebylo to ale zrovna dobrovolně...
Když se na tréninku ptal trenér začínajících hokejistů, kdo by si chtěl vyzkoušet počínání mezi tyčemi, zprvu se k tomu nikdo neměl. Pak ale jedna ruka vylétla vzhůru. Joel čapl Henrikovu paži a „přihlásil“ bratra na gólmanský post.
O nějakých třicet let později končila dlouholetá jednička New York Rangers kariéru jako absolutní legenda, navíc s vysokou pravděpodobností, že brzy zamíří do Síně slávy NHL. Už teď visí její dres pod stropem Madison Square Garden.
Zato Joel ještě hraje, s kapitánským céčkem vede už třináctou sezonu v řadě Frölundu a nezdá se, že by hodlal končit. Na počest kulatin také oblékli jeho spoluhráči na trénink v posilovně speciální trička s nápisem „40 je nových 30“.
Společný vrchol bratrské dvojice přišel v roce 2017. Tehdy se švédská reprezentace chystala do Německa na světový šampionát, zatímco Henrik těžce kousal vyřazení Rangers v prvním kole play off od Ottawy.
„Byl hodně zklamaný. Druhý den jsem mu volal, že máme dobrou partu kluků a slušnou šanci, abychom turnaj vyhráli. Netlačil jsem na něj, ale věděl jsem, že hrát za národní tým je pro něj čest,“ vzpomíná Joel.
Ani on nebral svou účast na mistrovství světa jako jistotu. Když mu zvonil telefon, myslel si, že mu chce trenér jen oznámit, že se nakonec do nominace dostal. Místo toho zjistil, že bude rovnou kapitán.
Na turnaji si spolu bratři zahráli poprvé po dlouhých dvanácti letech. Společně začínali v mládežnických kategoriích Rögle, než se přesunuli do Frölundy. Oba prošli draftem a zpětně je možná trochu překvapivé, že Joela si Dallas vybral už ve třetím kole, zato Henrik přišel na řadu až v sedmé rundě.
Henrikův příběh: švihák, dříč a vztekloun
Že Rangers nalezli v pozdních fázích výběru talentů skrytý poklad, se ukázalo poměrně rychle. Dá se říct, že měl Henrik štěstí, že byla sezona 2004/2005 výluková. Hráči z NHL, kteří přijeli do Švédska přetrpět stávku kvůli nedohodě ohledně kolektivní smlouvy, mohli na vlastní oči spatřit, co jim bude následující více než dekádu stát v cestě.
Švédský elegán dotáhl Frölundu k titulu, navíc s naprosto fenomenálními statistikami. Kompletní play off odchytal s průměrem 1,05 obdržené branky na zápas, úspěšnost zákroků vyšvihl nad 96 procent. K tomu přidal šest čistých kont.
„Pamatuju si, jak mi během výluky volal (tehdejší útočník Phoenixu) Mike Johnson. Pořád opakoval, jak je neskutečný. Ve Švédsku byli třeba i Jose Theodore nebo Sheldon Souray, Henrik oba jejich týmy vyřadil. Všichni jej strašně chválili,“ líčí Kevin Weekes, který byl tři roky gólmanskou dvojkou Rangers po nástupu Lundqvista do NHL.
Henrikovi rázem patřil Manhattan. Newyorský tým měl novou hvězdu, fanoušci vlasatého Švéda zbožňovali. Jedinou kaňkou na jeho působení je fakt, že nikdy nezískal Stanley Cup.
Přitom pro to dělal všechno. Na trénink přicházel o půl hodiny dřív než ostatní a pokaždé zuřil, pokud musel během nácviku střelby lovit puk ze sítě. Bylo nesmírně soutěživý, navíc puntičkář.
„Vždycky mě nejvíc fascinoval den po zápase. Když jsem přišel do NHL, ráno po utkání jsem se pokaždé cítil, jak kdyby mě trefil autobus. A teď si představte, že jedničky to tak mají třeba čtyřikrát týdně. Hank se ale na trénincích prostě nikdy nešetřil, potřeboval si být ve všem jistý. Zatímco jsem na sebe už lil vodu na střídačce, on likvidoval jeden nájezd za druhým,“ kroutí hlavou další z někdejších Lundqvistových parťáků Steve Valiquette.
Henrik opět inovoval brankářský styl tak, jako to před ním udělali například Patrick Roy nebo Dominik Hašek. Zároveň ale posunul NHL na další úroveň i v jiném než čistě sportovním aspektu.
V módě.
Přestože ostatní přicházeli na rozbruslení v tričku a kraťasech, on kráčel do haly vždy v perfektně padnoucím obleku. Těch měl dokonce takovou sbírku, že spoluhráči často dumali, jestli vůbec na sebe některý vezme dvakrát.
Jeho posedlost fešným oblečením jednou vyeskalovala i v konflikt, to když Rangers hráli ve Švýcarsku přátelský zápas před sezonou v roce 2007 proti Omsku a společnost Reebok je požádala, aby v průběhu pobytu nosili speciální teplákové soupravy.
„Potřebuju svůj oblek, potřebuju ho na sobě cítit. Vždyť takhle nebudu na zápas nikdy připravený, to nejde,“ stěžoval si, když vystupoval z autobusu před startem duelu.
Lundqvist chytal mizerně, zápas mu vůbec nevyšel, a přestože Rangers dokázali zvítězit, Švéd věděl, že pro jednou musí pravidla od dodavatele ošacení porušit. A tak když o pár dní později sehrál newyorský celek dvojutkání na start NHL v Praze proti Tampa Bay, jako jediný skutečně dorazil v obleku.
Za dvě střetnutí dostal jen dva góly. Čtyři body do tabulky.
Cestou za dokonalostí kráčel sebevědomě, navíc poměrně rychle. Když mu bylo dvaadvacet, houpalo se mu na krku olympijské zlato. A cenný kov z kategorie nejvzácnějších to nebyl jediný, ale o tom až později.
Joelův příběh: příkladný kapitán a ikona
Jen na tři ročníky opustil Joel Lundqvist mužstvo Frölundy. V roce 2006 následoval svého bratra a zkoušel své štěstí v NHL, jenže příliš neprorazil. Za Dallas odehrál přes sto zápasů, pak ale dal přednost návratu domů.
Ve své poslední sezoně za mořem si poměrně vážně poranil rameno, což ho výrazně znevýhodnilo během jednání o následném možném kontraktu. Žádná pořádná nabídka nepřišla, všechny týmy se jej snažily zlanařit jen na dvoucestnou smlouvu.
„Do AHL jsem jít nechtěl, s manželkou jsme navíc zakládali rodinu. A pak poslala nabídku Frölunda. Víte, hrát v NHL je něco speciálního, ale bojovat za tým, v jehož dresu jste vyrůstali a zlepšovali se, je úplně stejně výjimečné,“ nelituje střední útočník své opětovné cesty do švédské ligy.
V průběhu let měl několikrát šanci odejít do KHL za výrazně příznivějších platových podmínek, jenže odmítl. Chtěl se starat o svého otce, který musel podstoupit operaci mozku a nemohl hýbat svaly v obličeji. Ostatní sourozenci bydleli daleko, Joel tak cítil povinnost zůstat poblíž.
Tvrdí, že švédská liga má dostatečnou kvalitu. „Je skutečně náročná. Abyste zůstali konkurenceschopní, musíte pořádně dřít,“ říká.
Ve Frölundě se stal klubovou legendou, modlou. Klub dlouhodobě patří mezi špičku soutěže, hned čtyřikrát navíc za Joelova přispění ovládl v posledních letech Ligu mistrů.
Čím se ale Joel nejvýrazněji vryl fanouškům z ostatních zemí do paměti, jsou jeho účasti na reprezentačních akcích. Poprvé oblékl dres švédského národního týmu, když mu ještě ani nebylo dvacet. Od té doby pravidelně objížděl téměř všechny mezinárodní podniky.
Postupem času se stal vůdcem. Lídrem na ledě i mimo něj. Bodově nikdy nezářil, nezapisoval se do statistik po hrstech, přesto se pro něj v reprezentaci vždy místo našlo.
Olympijské zlato mu ovšem chybí. Na rozdíl od Henrika nebyl u švédského triumfu v Turíně, a když se představil pod pěti kruhy v roce 2018 v Pchjongčchangu, vypadali Tre Kronor neslavně už ve čtvrtfinále s Německem.
Společná tečka: zlato z Kolína
Vzpomínáte na úvod článku, kde se píše, jak Joel lanařil své dvojče, aby přijelo do Německa na mistrovství světa? Zřejmě už je jasné, jak námluvy skončily. Henrik opustil Manhattan a prodloužil si sezonu v modrožlutém dresu.
Ve finále proti Kanadě kryl 42 střel, inkasoval pouze jedinkrát. A když nerozhodlo prodloužení, zazářil „král Henrik“ v samostatných nájezdech. Lapil všechny.
Jakmile srazil betony a vytěsnil střelu Mitche Marnera nad břevno, ani se nestačil pořádně vzpamatovat, a už ležel na ledě. Rozjařený William Nylander totiž přilétl ze střídačky a nadšeně skočil na gólmana, který Švédsku zařídil světové prvenství.
Srdečních potíží se nezbavil, král Henrik ukončuje brankářskou kariéru |
Jako jeden z posledních se ke slavícímu hloučku připojil trochu nesměle i kapitán Joel. Zdálo se, jako by potřeboval chvíli vstřebat, co se právě stalo. Se svým bratrem právě vyhráli mistrovství světa.
„Tohle je úplně jiná dimenze,“ radoval se Joel. „O něčem takovém jsem snil od dětství,“ doplnil ho Henrik.
Nyní, o necelých pět let později, sfoukávají z narozeninových dortů po čtyřiceti svíčkách. Joel pořád válí za Frölundu, od roku 2018 už ale nereprezentuje. Henrik měl problémy se srdcem, a tak musel loni v srpnu definitivně kariéru ukončit.
Kromě svých jednotlivých zlatých snů si však stihli splnit i ten společný.
