Pracuje jako veterinář afrických zvířat, operuje nosorožce, žirafy, velké šelmy či opice. Přesto Lukáše Pavlačíka některé věci nikdy nepřestanou fascinovat.
„Divoká zvířata jsou velmi tvrdá, nedají vám vědět, že mají nějaký zdravotní problém, a vy to do poslední chvíle nepoznáte. Na rozdíl od psa nebo koně,“ říká. Pouze odborné znalosti nestačí, zásadní je odlišný přístup ke zvířatům.
 |
Jak se veterinář stane operatérem afrických zvířat?
Cesta je vždy klikatá. Škola dá základ, ale nejdůležitější je praxe. Odmalička mě fascinovala divoká zvířata, v té době ale ani na veterině nebyly obory specializující se na exotickou faunu. Kromě toho mě vždy zajímali koně. Patnáct let jsem závodně jezdil a na veterinu jsem šel s úmyslem, že budu dělat koňského veterináře. V posledním ročníku se to zlomilo, shodou okolností jsem se poprvé podíval do Afriky. I díky tomu jsem se rozhodl, že se budu věnovat medicíně divokých zvířat. Pokračoval jsem v postgraduálním studiu a začal pracovat ve dvorské zoologické zahradě.
Je rozdíl mezi operacemi kočky a geparda?
Základní v podstatě není. Organismy jsou podobné, ale mají svá specifika, která veterinář musí znát. V zoologické zahradě je naprosto zásadní jiný přístup ke zvířatům. Můžete být špičkovým veterinářem, který má skvělé výsledky u domácích zvířat, ale přijdete do zoo a nebudete schopný to dělat, protože nevíte, jak se k tomu máte postavit. Určité principy tady nejdou aplikovat.
Lukáš Pavlačík(45 let) Narodil se ve slovenské Levoči. Vystudoval Veterinární univerzitu Brno, kde pokračoval v postgraduálním studiu. Specializuje se na volně žijící, exotická a zoo zvířata. Téměř dvacet let spolupracuje se Safari Parkem ve Dvoře Králové. Provozuje soukromou veterinární ordinaci, účastní se vědeckých projektů zkoumajících volně žijící zvířata u nás. Jeho velkým koníčkem je fotografování. Pravidelně jezdí do Afriky, divoká zvířata fotografoval také v Albánii, Norsku, Španělsku, ve střední Evropě a na Aljašce. |
Jaké třeba?
V zoo si zvíře před zákrokem nikdy nevyšetříte dopředu, i kvůli vyšetření ho musíte uspat. Vždy jste jednou nohou nad propastí, protože každá anestezie má svá rizika. S tím souvisí rozhodování, co má a co nemá smysl řešit. Psa nebo kočku vyšetříte opakovaně, v zoo zvažujete, co je menší zlo. U kopytníků je problém, antilopu na delší dobu oddělit od stáda nemůžete, protože by ji už zpátky nepřijalo. Je potřeba to udělat velice rychle. Musíte jednat tak, aby to neublížilo celku.
To musí být často těžké rozhodování…
Je, ale praxe vás naučí. Velkou roli hrají zkušenosti ošetřovatelů a zoologů, kteří se zvířaty pracují dlouhé roky. I při rozhodování vás navedou, co je a co není rizikové. Kolikrát to prostě musíme zkusit, protože není jiné východisko. Pitvy děláme sami a při nich se často, i po dvaceti letech praxe, nestačím divit, jak zvíře mohlo tak závažný zdravotní problém do poslední chvíle ustát. Je to jejich přirozený instinkt. Jakmile by v přírodě dalo najevo, že má sebemenší problém, znamená to konec – stane se kořistí predátora. V zoologické zahradě jsme pro ně predátory vlastně my.
Na rozdíl od běžného veterináře musíte umět zacházet s foukačkou, kterou zvířata uspáváte. Trénujete mušku?
To je tady stejná rutina jako píchnutí injekční stříkačky v klasické ordinaci. Foukačkou uspáváme zvířata přímo v pavilonech, do vzdálenosti deseti metrů. Je to otázka zvyku. Střela letí pomalu a zvíře se kolikrát stačí uhnout, musíte předvídat a znát jejich reakci. Na větší vzdálenost, například ve výběhu nebo v safari, uspáváme puškou. Pravidelně jezdím uspávat divoká zvířata po celé republice, takže i v tom mám praxi.
Samostatnou kategorií jsou operace velkých šelem. Stává se, že i z tvrdé anestezie na chvíli procitnou. Lev vás může zabít jedním seknutím.
Lukáš Pavlačíkveterinář královédvorského safari parku
Jaké zákroky jsou nejnáročnější?
Stresovější situace jsou vždy spojeny s velkými zvířaty, jako jsou nosorožci, sloni nebo žirafy. Zákroky u nich nejsou tak běžné a vždy znamenají adrenalin, protože pracujete s velmi nebezpečným zvířetem a v terénu. Je vyšší riziko vzniku infekce, rány nesešijete běžnými materiály, protože na to nejsou dimenzované. Vybavuju si například trhání zubu nosorožce. Vytrhnout zub, který se vám vejde do celé dlaně, je docela kumšt. Velmi stresující jsou pro mě zákroky u opic. Je to jako kdybyste operovali člověka. Samostatnou kategorií jsou operace velkých šelem. Stává se, že i z tvrdé anestezie na chvíli procitnou. Lev vás může zabít jedním seknutím.
Před čtyřmi lety jste v noci pomáhal vytáhnout z výběhu mladého hrocha pokousaného od samic...
Hroch byl napresovaný ve vodě pod vrbou a neměl sílu dostat se ven. Uspal jsem ho, když už byla tma. Vytáhnout ho byl velký problém, protože někde pod vodou byly dvě dospělé samice. Museli jsme vlézt do vody a pod uspaným hrochem podvléct lana. Nebylo možné počkat do rána, kdy bude světlo, protože byl tak vyčerpaný a vystresovaný, že by se utopil. Povedlo se nám ho vytáhnout, ale nakonec to bohužel dopadlo špatně. Přestože dostával antibiotika, rozsáhlým poraněním podlehl.
Adrenalinem jsou určitě i operace jedovatých hadů...
Když kolekce jedovatých hadů, která je ve Dvoře Králové unikátní, vznikla, všichni jsme říkali, že u nich se žádná veterina dělat nebude. Netrvalo to ani čtrnáct dní a už jsme museli provést amputaci zaníceného hemipenisu u kobry. I když máme velmi zkušený tým chovatelů, musím být velice obezřetný a nad každým pohybem přemýšlet. Při práci s nimi není žádný prostor na chybu. Jsou extrémně jedovatí, v případě uštknutí vám nic nepomůže. Problém je, že 90 procent zákroků u hadů se provádí v tlamě kolem jedových zubů.
Už jste měl pracovní úraz?
Musím to zaklepat, ale zatím ne. Myslím si, že zásadní je nespoléhat se na rutinu a zkušenosti. Většina smrtelných úrazů v zoologických zahradách se stane těm nejzkušenějším, když ztratí obezřetnost.
Jakou jste dělal nejsložitější operaci?
To se nedá říct. Nejhorší operace jsou ty, o kterých si myslíte, jak to půjde snadno, a teprve při zákroku zjistíte, že to nejde a že postupy musíte měnit. Z relativně jednoduchého zákroku se může stát velmi složitá a náročná operace.
Vybavíte si nějaký příklad?
Před dvěma lety jsme tu měli samici šimpanze, která dostala náhlé bolesti břicha a rychle chřadla. Při zběžném vyšetření jsme zjistili, že má v břiše velký útvar o průměru patnáct centimetrů, který nešlo lokalizovat ultrazvukem. První, co nás napadlo, byl nádor. Zvíře mělo velké bolesti a bylo na tom opravdu špatně. Zvažovali jsme, jestli šimpanze neutratit, nakonec jsme to riskli a otevřeli ho. Byla z toho tříhodinová operace. Zjistili jsme, že tím útvarem byla ledvina, ve které vznikl hnisavý zánět. Úplně se změnila a zvápenatěla, takže připomínala kokosový ořech. Měla půlcentimetrovou tvrdou slupku a uvnitř dutinu plnou hnisu. Nebylo to jednoduché, ale ledvinu se nám povedlo odstranit a samice, i když po zákroku částečně ochrnula, žije dodnes.
Operujete i nádory?
Záleží, co to je za zvíře a jaká je prognóza. Nádorových onemocnění u zvířat, stejně jako u lidí, v poslední době přibývá. I ve veterinární ordinaci to řeším celkem běžně.
Kteří tvorové patří mezi vaše nejčastější pacienty?
Nejvíc řešíme poranění a infekce u antilop, časté jsou záněty čelistí. Souvisí to se způsobem jejich chovu, protože na poměrně malém prostoru žije velké množství zvířat a u infekcí je kvůli tomu mnohonásobně vyšší riziko, že se mezi nimi rozšíří.
Pro psy a kočky existují specializované léky. Jak je to u exotických zvířat?
Buď aplikujeme léky z humánní medicíny, nebo léky pro zvířata, které jsou ale dostupné jen v určitých částech planety. Speciální léky pro geparda nebo slona neexistují. Hlavní problém je s anestetiky. Nic z toho, co je u nás dostupné, nejde aplikovat v zoo veterině. Jsou totiž koncentrované tak málo, že kdybychom jimi chtěli uspat antilopu, musíme do ní dostat dvacet nebo třicet mililitrů, což není možné. Pracujeme s koncentrovanými preparáty, které až na výjimky vozíme z Jihoafrické republiky.
Se zvířaty pracujete a také je rád fotíte v přírodě. Máte mezi nimi oblíbence?
Mám rád všechna zvířata. Rád pracuji s nosorožci a slabost mám pro šelmy, z těch se zajímám také o volně žijící u nás. V současnosti jsem se zapojil do výzkumu o vlcích.
