Když zjistil, že se Cyrano z Bergeracu – novoromantická komedie Edmonda Rostanda – po čtvrtstoletí vrací na jeviště Městského divadla Brno a on ho opět ztvární, pocítil Igor Ondříček směsici radosti a zděšení.
„Cyrano je nádherná role. Který herec by si ho nechtěl zahrát? Mně se to poštěstilo ve 25 letech a říkal jsem si, že kdybych už nehrál nic jiného, zaplaťpánbůh za takovou roli,“ svěřuje se padesátiletý herec. V obnovené premiéře vystoupí už dnes.
Vybavovaly se vám při zkouškách dialogy? Ředitel a režisér Stanislav Moša říkal, že nic zásadně neměnil, protože pochopil, že to máte pod kůží. Moc často se nestává, aby se herec měl možnost k takové roli vrátit...
Takový návrat se skutečně v divadle nestává. Text v paměti i po těch letech uložený mám, je ve verších, takže se pěkně pamatuje. Máme překlad Jaroslava Vrchlického upravený Stanislavem Mošou a Jaromírem Vavrošem kdysi pro představení v Mahenově činohře. Úprava je tak dobrá, že po pěti minutách přestanete vnímat, že jde o verše. Hra je i oslavou krásné češtiny. A já jsem staromilec, mám rád divadlo s trochou zdravého patosu. Před první čtenou zkouškou jsem si ráno lehl do vany, vzal si text, celý jsem ho přeříkal a ke svému překvapení zjistil, že si ho pamatuju. Takže jsem ho zaklapl a v podstatě už neotevřel.
Jaký je váš Cyrano po 25 letech?
V pětadvaceti jsem k tomu víc přistupoval tak, že když něco nešlo silou, šlo to ještě větší. Při současném zkoušení jsme narazili na některé věci, kdy jsem si říkal, že jsem to hrál celou dobu špatně nebo jsem tomu špatně rozuměl. (směje se) Cyrano je hrdina, takže šermuje a bojuje, a je také milovník, což se v pětadvaceti hraje lépe, ale zase pochopení intelektuální roviny je v padesáti lepší, protože člověk už nasbíral hodně zkušeností. Vše se do role promítne. Takže pro mě je Cyrano jiný, ale divák to možná ani nepozná. Aranžmá je podobné, klasické, v historických kostýmech, bez moderních zásahů. Věříme, že dnešní divák to pochopí a bude se mu hra líbit v takové podobě, jak ji autor zamýšlel. Jsem moc zvědavý, co na to diváci řeknou.
O čem pro vás ten příběh je?
Když jsme teď hledali témata, která by lidi zajímala po celé covidové době, vybrali jsme Cyrana, protože s sebou nese otázky cti, hrdinství, jací bychom chtěli být, ale nejsme, protože nemáme „koule“ na to se takto v životě chovat. Když umírá, jmenuje své nepřátele: lež, kompromisy, předsudky. Celá naše společnost je založená na tom, že děláme kompromisy, ale Cyrano si mohl dovolit žít čestně a bez nich, jak chce on sám. Myslím, že někde niterně to v sobě máme všichni, chtěli bychom tak žít, ale systém nám to ani neumožňuje. Je to velká romantika o nenaplněné lásce, kde nechybí patos.
Vnímáte Cyrana jako svoji zásadní roli? Studoval jste tehdy na JAMU u Zdeny Herfortové a Stanislava Moši, pak jste se s nimi začal potkávat na jevišti. Byl to právě Cyrano, kterým jste kolegům hned zpočátku dal najevo, že mezi ně patříte?
Dostat v pětadvaceti roli Cyrana byl pro mě obrovský šok. Navíc jsem alternoval s Jirkou Dvořákem, který už byl hvězda brněnského divadla. Zkoušení byl boj, zpočátku mi to nešlo, ale výsledek nakonec stál za to. A myslím, že jsem Zdeně Herfortové i Standovi Mošovi udělal radost. Chtěl jsem ale především sobě dokázat, že sem patřím a můžu s nimi stát na jevišti. To mi dodalo sebevědomí. Ale pak přijde nová inscenace a začínáte zase od nuly.
Když studujete novou roli, jak k ní nacházíte cestu?
Prvně musím pochopit chování a myšlení postavy, teprve pak ji dokážu zahrát. Každý v sobě máme lásku, zlobu, radost, nenávist, s tím jako herec pracuji a snažím se vytvořit jakýsi film myšlení postavy. To mi trvá hrozně dlouho, protože dokud si nejsem jistý, že jsem vystihl správné uvažování postavy, nejsem schopen to předstírat a hrozně se stydím. Tím pádem to vypadá trapně, režisér znervózní, snaží se mi pomoct, takže dostávám tisíce připomínek. Důležité je o postavě vědět všechno, co jde, ale nesnažit se všechno ukázat. Stačí to vědět a ve výsledku se pak všechno dostaví.
Co když je herec i režisér? Snažíte se pak režírovat sám sebe?
Ne, v tom důvěřuji režisérům, na které jsem měl velké štěstí. Nikdy jsem nepracoval se špatnými režiséry, vždy jsem chápal, co po mně chtějí. Do práce jim nikdy jako herec nemluvím. Myslím, že většinou vědí víc než herci, protože se na inscenaci mnohem víc připravují.
Cítíte se silnější „v kramflecích“ jako herec, nebo jako režisér?
Necítím se silný v kramflecích ani v jednom. Celý život přemýšlím, proč jsem si hereckou profesi vybral. Chodil jsem do dramaťáku, což mě dost bavilo, zkusil jsem zkoušky na JAMU a vyšlo to. Jsem introvert a nedokážu u stolu tři hodiny bavit lidi nebo přijít do hospody, rozrazit dveře, všechny pozdravit a být středem pozornosti. To nesnáším. A asi jsem si herectví vybral, abych mohl uskutečňovat, čeho nejsem schopen v osobním životě. To je pro mě skvělá psychoterapie. Rád bych se předváděl, ale stud mi to nedovolí. Když ale jdu na jeviště, jsem tam za někoho jiného. Jako Cyrano se přece musím předvádět a to je nádherné.
A co prožíváte jako režisér?
Já nejsem režisér. Režíruju, jen když nikdo jiný nemá čas. (směje se) Naštěstí mi vždy byly svěřeny kusy, například pro Biskupský dvůr, které se mi moc líbily a znám je. Nedovedu si představit režii na zakázku, když k dané hře nemáte vztah.
Právě na Biskupský dvůr chystáte letošní novinku o Elišce Rejčce. Co mohou diváci očekávat?
I když na letní scéně asi hodně lidí očekává komedii, nebude to komedie. Nepůjde ani o historickou fresku, ani o muzikál. Naší ambicí je přiblížit příběh Elišky Rejčky, která za svůj život zažila neuvěřitelné věci. Když jsme hledali, na čem by se její osud mohl odrazit, nabízí se její současnice Eliška Přemyslovna. Každá nazírala na život zcela odlišně, ale obě si myslely, že co v životě dělají, je to nejlepší. Eliška Rejčka v Brně žila deset let, zemřela tady, na Starém Brně postavila klášter a kostel, kde je pohřbená s Jindřichem z Lipé. Být emancipovanou ženou ve 14. století je podle mě něco neuvěřitelného. Eliška chtěla i přes nepřízeň okolí žít pro lásku. To je nádherný a zajímavý osud na divadelní hru.
Jste i autorem scénáře. Je to poprvé, nebo už takový počin máte za sebou?
Píšu scénáře pro náš pořad Křídla, kde jde spíš o dílčí scénky, a s dramaturgyní Klárou Latzkovou jsme se rozhodli zkusit napsat divadelní hru. Musím přiznat, že z toho mám docela trému, protože napsat hru není úplně snadné. Ani nevím, proč jsem se do toho pustil. Kolega Viktor Skála vždycky říká: Konec kariéry a taková komplikace. (směje se) Ale člověk se nesmí bát výzev. Jsem docela lenoch, a kdyby takové výzvy nepřicházely, nic nedělám, budu jíst, ztloustnu a umřu na kornatění cév. Ale protože v divadle mě furt nutí běhat, šermovat, tančit – třeba v Pretty Woman je to celkem zápřah – tak mě to donutí. Když se vše podaří, může na sebe být člověk pyšný.
Hrajete i ve filmech, nejnovější je chystaný Pinocchio. Točíte něco dalšího?
Pinocchio je natočený asi už čtyři roky. Oslovil mě můj student na konzervatoři Štěpán Gajdoš, jestli bych si v jeho filmu zahrál řezbáře Geppetta. Kývl jsem na to, a když jsem přišel na natáčení a viděl na place Vicu Kerekes a velký štáb, překvapilo mě, co jsou studenti v 17 letech schopní zorganizovat. Zatím se ale film nikde nedistribuoval. Točil bych rád, ale aktivně se nikde nenabízím, a jak říká jeden můj kamarád: součástí talentu je umění prosadit se. Měly o mě zájem nějaké produkce pro Netflix, ale já nemluvím moc dobře anglicky a stydím se předstírat, že to umím. Navíc jsem v Brně a ve světě filmařů se nepohybuju, takže o mně ani moc nevědí. Míša Isteník v tomhle udělal nádhernou kariéru, zapamatovali si ho a je vynikající. Ale jak říká Bolek Polívka: v Brně se nedá vrcholit. Něco na tom možná je.
