„Nestihl jsem uhnout, nijak zareagovat. Jen jsem hlavou trochu ucukl dozadu a puk vletěl pod plexisklovým krytem na helmě přímo nad oko,“ vrací se k nešťastnému večeru 21. září v Českých Budějovicích třiadvacetiletý Budík.
Vnímal ještě ostrou ránu, křupnutí kosti. A ponořil se do mlhy.
Zkusil jste pak ještě dokonce vstát a z ledu odjet na střídačku, místo toho jste ale dezorientovaně narazil do mantinelu.
Byl jsem zmatený, úplně vypnutý. Pár vteřin jsem netušil, co se okolo děje, probral mě až náraz o plexisklo u mantinelu.
V nemocnici v Českých Budějovicích si vás nechali tři dny na pozorování, co se dělo pak?
Pustili mě domů do Plzně, kde jsem asi po pěti dnech podstoupil operaci. Kost nad okem mi dávali do kupy. Byla na kaši, prolomená dovnitř, několikrát zlomená. Na rentgenu mi pak doktoři ukazovali, jak kostičky skládali po úlomcích. Jako puzzle. Kolečko, křížek...
Napadá vás, že kdyby puk trefil plexisklový kryt, mohl sklouznout po helmě a všechno dopadlo jinak?
Hlavu jsem měl zvednutou, a jak jsem se podvědomě lekl, ještě jsem ji asi lehce zaklonil. Byla to sekunda, možná ani ne, puk jsem viděl na poslední chvíli. Kdybych měl času víc, uhnu, pootočím se nebo zvednu ruce. Tady to nešlo.
Byl to pro vás nejhorší moment v kariéře?
Určitě ano. Na celý měsíc jsem ze všeho vypadl, nemohl dělat nic. To jsem předtím nezažil. A pořád to ještě není ideální.
Teď už konečně můžete trénovat s týmem, dokonce už i bez celoobličejového krytu.
Byl jsem na kontrole, lékař mi řekl, že všechno vypadá dobře, vše je v pořádku a můžu nastupovat i bez košíku. Jsem moc rád.
Teď jde o to dohnat zase fyzickou kondici?
Přesně tak. Cítím se docela naprd, všechno musím dohnat. Dostat se zpět do tréninkového a zápasového tempa nebude snadné. Ale věřím, že brzy budu v pohodě.
O kolik procent výkonu po takové pauze člověk spadne dolů z toho, co měl natrénováno po letní přípravě?
O hodně. Měsíc jsem byl mimo a je hodně těžké se dostat zpátky. Se Snopínem (kondičním koučem Janem Snopkem, pozn. red.) se to ale snažíme dohnat. Bruslení, schody, posilovna, k tomu nějaký kruháček...
Přidáváte si ještě i doma?
Občas se snažím. Třeba k večeru si jdu na půl hodinky zaběhat, trošku se zadejchat, abych se do toho dostal rychleji. Snad to bude v pohodě. První zápasy asi nebudou ideální, ale budu se snažit hrát co nejlépe a průběžně se do toho dostávat.
Popravdě, nemáte teď při tréninku strach padnout do rány?
Když jsem měl první trénink s týmem, docela jsem se bál situací jeden na jednoho, jeden na dva. Trošku jsem byl opatrný. Ale na to si zvyknu zase rychle.
Jak jste doma zabíjel volný čas během nucené pauzy?
Se synem, s přítelkyní, s rodinou. Hlavně jsem odpočíval, aby se rána zahojila co nejrychleji. Až po měsíci jsem pomalu začal trénovat s Honzou Snopkem, postupně se vracel na led. Teď už jsem tři týdny na ledě, poslední dny i společně s klukama, lepší se to každým dnem. Ale ideální to ještě není.
Mimochodem, ten zářijový večer v Českých Budějovicích vyhrála Plzeň v prodloužení a nastartovala bodovou sérii.
Však jsem také klukům říkal, že jsem se obětoval pro celý tým. Dostal jsem do hlavy a začalo se konečně vyhrávat! (smích) Je dobře, že se pak udělala nějaká vítězná série, tým si začal věřit.
Poslední zápasy ale týmu úplně nevyšly, Plzeň prohrála třikrát v řadě. Je to varování?
Doma s Českými Budějovicemi i v Brně to bylo až na samostatné nájezdy. Velká škoda utkání proti Litvínovu. V první třetině měli kluci spoustu šancí, mohli vést 3:0 a bylo by po zápase. Bohužel se nestalo, Litvínov měl jen pár šancí, využil je a odskočil. Ve třetí třetině to kluci málem otočili ze stavu 0:4, nakonec chyběl jeden gól k remíze.
Věříte, že po přestávce se vrátíte na vítěznou vlnu?
Jo. I teď je nálada dobrá, a díky tomu se mi do toho lépe vrací. Na zimák chodíte s radostí, na každý trénink jste natěšení. Je to úplně jiné, než když se prohrává.