Piráti, jak víme, mají dřevěnou nohu. Jejich novověký vynález to ovšem není, o tom by mohli vyprávět archeologové. V roce 1910 našli v hrobě v italském Capuu dřevěnou, bronzem opláštěnou a řemínky připínanou nohu, jakou si kolem roku 300 př. n. l. mohl dovolit bohatec.
Můžeme jít do historie ještě hlouběji. V roce 2000 se v řeckých Thébách našla mumie ženy žijící někdy v letech 950 až 710 př. n. l. Na pravé noze ji zdobil umělý palec z kombinace dřeva a kůže, což mu dodávalo pružnost.
O dalších protézách vyprávějí starověké texty. Kupříkladu věštec Hegesistratos si – aby unikl z vězení – uřízl nohu a nahradil ji dřevěnou. Stalo se v roce 484 př. n. l. Říman Marcus Sergius, účastník druhé punské války (218 – 201 př. n. l.), si za ztracenou ruku pořídil železnou, spojenou se štítem. Bojoval dál.
Goethův Götz
Ani středověk se protézám nevyhýbal, ale zajímavě se to rozjelo v 16. století. O proslulost se zasloužil hlavně Götz von Berlichingen, jemuž v červnu 1504 při obléhání bavorského Landshutu dělová koule (údajně z vlastních řad) ustřelila kus pravé ruky. Časem si vypomohl železnou protézou, která díky systému západek, pružiny a tlačítka ovládaného zdravou rukou hýbala prsty.
V roce 1530 si pořídil lepší protézu. Ta už hýbala i klouby, měřila 37 cm, vážila 1,5 kg. Zvaný „Götz s železnou rukou“ mohl psát i bojovat. Po letech zaujal Goetha, který o něm napsal hru. Konstruktér oněch rukou zůstal neznámý, ale dochovaly se jako příklad protéz používaných v 16. století. Sám Götz v autobiografii tvrdí, že znal rytíře zvaného Kochle, jehož železnou rukou se inspiroval.
Ale víme jiné jméno. Do konstrukce umělé ruky s pružinovým mechanismem se ve 2. polovině 16. století pustil francouzský chirurg Ambroise Paré, který za válek pracoval na bojištích a snažil se pomoci zraněným vojákům. Dokonce se v přezdívce ruky „La petit Lorraine“ dochovalo jméno řemeslníka, který ji podle Parého nákresu udělal.
Velmi v protézách pokročilo 19. století, o což se opět postarala hlavně válečná zranění. V roce 1818 berlínský zubař Peter Bailiff propojil umělou ruku se svaly ramene a trupu. Dalo se jí hýbat bez pomoci zdravé ruky. O desítky let později na něj navázal italský lékař Giuliano Vanghetti. V roce 1865 americký lékař Douglas Bly sestrojil nohu, pro kterou využil svých anatomických znalostí, a postiženým nabídl větší možnost pohybu.
Podobný impulz dodaly války 20. století, ale to už do protéz končetin vstupovaly nové materiály i konstrukce, vylepšovala se funkce, vzhled, pohodlnost, připojila se robotika.
Porcelánové zuby
Tři otazníky
|
Zubní protézy se vyráběly už nejméně 700 let př. n. l., hlavně z lidských a zvířecích zubů včetně slonoviny. Revoluční podobu dostaly díky pařížskému dentistovi Nicolasi Dubois de Chémant v roce 1791. Tehdy získal patent na porcelánové zuby, i když všechny chybějící nahrazovaly jednolitou formou.
O výrobu jednotlivých zubů se v roce 1808 přičinil další Pařížan, Giuseppangelo Fonzi. Výhodou porcelánu byla možnost barvit ho do žádoucího odstínu, přesto se od něj postupovalo přes další materiály až k dnešním akrylům.
Umělýma očima zatím nevidíme, zůstávají spíš kosmetickou záležitostí. Svědectví o jejich použití se našla už ve starověkých hrobech, ale za otce moderní protetiky se považuje už zmiňovaný chirurg Ambroise Paré, který v 16. století vyrobil oči ze zlata, stříbra, porcelánu a skla. Posledně jmenovaný materiál se osvědčil nejvíc a používá se – spolu s akrylem – dodnes.
