Geniální nápady se často rodí náhodou. Jako když Ken Aston, anglický učitel a bývalý fotbalový rozhodčí, projížděl večer 23. července 1966 svým vozem Kensington High Street. Na semaforech rušné londýnské třídy, kam vyrážejí zámožní za nákupy, padla červená.
Zastavil. Hlavou mu běžel čerstvý příběh, který před pár minutami viděl na stadionu ve Wembley. Domácí Anglie ve čtvrtfinále mistrovství světa bojovala s Argentinou a té německý rozhodčí Kreitlein neprávem vyloučil hráče. Problém spočíval v tom, že si jazykově nerozuměli. Vzplály vášně, dlouhé minuty se nehrálo, Argentinci se cítili poškozeni a hrozili protestním odchodem mužstva z trávníku.
Dnes by celou melu plnou strkanic a nadávek řešil rozhodčí karetními tresty. Tehdy však neexistovaly. Sázelo se na zdravý rozum a chlapskou dohodu, že pokud to hráč s chováním přepískne, rozhodčí ukáže rukou směr, kam se má odebrat – do kabin. A hříšník pokorně zmizí.
Aston už dlouho hledal způsob, jak celý proces zjednodušit. Jak darebáky na trávníku potrestat a přesně identifikovat, aby to bylo jasné jim i divákům. Na semaforech, v pár sekundách na červené, mu svitlo: žlutá (resp. oranžová) – pozor, červená – stop.
Může za to žena
Příběh měl ještě pokračování. Aston dorazil domů a pochlubil se nápadem manželce Hildě. Zbývalo vyřešit, jak žluté a červené znamení dávat hráčům najevo. Praporky? S nimi by rozhodčí těžko běhali po trávníku.
Hilda si najednou odskočila vedle do pokoje, z tvrdého papíru vystřihla dvě kartičky, jednu nabarvila žlutě, druhou červeně. Vrátila se, manželovi je s přísným výrazem zvednutou paží ukázala před očima a pak obě strčila do kapsy, kam se akorát vešly.
Osudové karty byly na světě a začala sportovní revoluce.
Trvalo ještě chvíli, než Aston nápad prosadil. Poprvé se karty objevily na mistrovství světa 1970 v Mexiku. Zaplavily svět, dnes žijeme v době doslova karetní inflace. Třeba v ročníku domácí ligy 2018/2019 padlo 51 červených a 1 173 žlutých.
Karty už napsaly spousty příběhů. Vzpomeňme třeba červenou pro legendárního Francouze Zidana z roku 2006, kdy mu v souboji o titul mistra světa povolily nervy a hlavou udeřil do hrudníku Itala Materazziho. Neslavně tím ukončil svou fotbalovou kariéru.
Karetní tresty se dostaly i do dalších sportů, znají je diváci z házené, volejbalu, šermu a jiných. Svou symbolikou vstupují i do dalších oborů. Někde ve firmách žlutou kartou napomínají zaměstnance za špatně odvedenou práci. V kolumbijské Bogotě zavedli na silnici jakýsi systém červených karet ve snaze snížit počet dopravních nehod - řidiči si navzájem signalizovali špatnou jízdu rozsvícením červeného světla.
Bitva o Santiago
Když rozhodčí vytáhne kartu 8 x 10 centimetrů na hřišti, spustí se zpravidla velké divadlo. Publikum bouří, potrestaný hráč se zlobí. Žlutá ho donutí chovat se ve zbytku utkání opatrně, červená oslabí celé mužstvo a může mít katastrofický důsledek – porážku.
Tři otazníky
|
Proto ne všichni zavedení karet vítají. Tato inovace ovšem brání bezvýchodným situacím, jakou zažil sám Ken Aston na mistrovství světa 1962. Řídil tehdy duel domácího Chile s Itálií, který vstoupil do dějin pod přezdívkou „bitva o Santiago“. Zlobu vyvolali italští novináři, zpochybňující krásu a morálku chilských žen. Napětí se přeneslo na trávník: kopance, plivance, pěstní souboje jako v ringu… Třikrát musela přímo na hřišti zasahovat policejní eskorta, vyvádět hráče.
„Připadal jsem si jako na vojenských manévrech,“ prohlásil Aston. Proto vymyslel karty, aby podobné scény z fotbalu vymýtil. Vynálezce karet Ken Aston byl oceněn Řádem britského impéria. Našel jednoduchý způsob, jak ve sportu i v běžném životě označit ty, kdo nejednají fair play.
Tak jednoduchá věc, jako je karta, přinesla do sportu jasné mantinely.
