Jak se vám házelo?
I když jsem se dobře rozcvičil, v závodě to pak vůbec dobré nebylo. Chtěl jsem to rozjet a zabrat, ale dělal jsem tam takové zvláštní pohyby, že mi pak vůbec koule nesedala na ruku do odhodu. A dopadlo to, jak dopadlo.
Byl jste nervózní?
Nebyl. Jen ze začátku, když jsme přišli na plochu a já byl z rozcvičení takový rozprouděný, tak jsem cítil, že ve mně bublá energie a že není úplně ovladatelná. Ale pak už jsem u sektoru seděl v klidu a jen jsem si říkal, že to musím rozjet. Postupový limit 21,20, ať se podle tabulek nezdál být nic extra, je to problémová vzdálenost i pro větší kabrňáky. Nicméně já hlavně házel blbě. Asi se na mě ta dlouhá vynucená pauza po halové Evropě, způsobená zraněním, podepsala i v takových rizikových situacích, kdy je kouli potřeba popotlačit dál.
České oštěpařky neuspěly, končí i Staněk. Vondrová je v semifinále |
Jakou vzdálenost jste před kvalifikací nosil v hlavě?
Chtěl jsem hodit aspoň k 21 metrům, ne-li kvalifikační limit, protože na tréninku se mi to povedlo. Jenže na tréninku máte víc času, větší klid, prostě házíte na pohodu. A tahle pohoda mi při závodě prostě chyběla. Snažil jsem se připravit, jak nejlíp jsem dokázal, vždyť je to olympiáda. Věnoval jsem jí možná až moc, úplně jsem se k ní upínal. Musím poděkovat rodině, že to se mnou vydrželi. Bohužel jsem to pak tady trochu zatlouknul.
Co myslíte tím, že jste se k olympiádě upínal až moc? Byl jste v hlavě přemotivovaný?
Jo, byl tam asi přehnaný focus. Nic jiného jsem nedělal než trénink a odpočinek, nechtěl jsem se ničím rozptylovat a ničím se unavovat, aby si tělo co nejlépe odpočinulo do dalšího tréninku.
Měl jste tedy aspoň občas polevit v koncentraci?
Měl. Když se snažíte až moc, může to dopadnout takhle. Měl jsem se občas i něčím potěšit a ne mít před sebou jen tunel s olympiádou na jeho konci. Snažil jsem se i navzdory zranění připravovat, co jsem mohl. Na čince a všude jinde jsem se posunul, ale chyběly mi rychlost a odrazy, které jsem delší dobu nemohl dělat, a hlavně to házení. Jakmile chci pokus rozjet, koule mi vypadne od krku. S tím se s nejlepšími na olympiádě bojovat nedá. Zvlášť když ta má pauza od házení byla asi moc dlouhá.
Jak dlouho jste vlastně nemohl v tréninku házet naplno?
Minimálně tři měsíce, až do června, což je strašně dlouhá doba. Přitom jsem věděl, že na olympiádě se bude střílet ostrýma, takže jsem překecával hlavu, ať do toho zase naplno jdu, i když právě u házení se mi předtím ten sval na noze natrhl. Ale co bych tady dělal, kdybych házel na půl plynu, ne? Bohužel to nedopadlo dobře. Ale jsou i horší věci.
Po třetím pokusu, ve kterém jste se už nedostal ani za 20 metrů, jste se chytl za hlavu. Byl to výraz bezmoci, nebo naštvání?
Naštvání. I s trenérem jsme se předtím radili, že až tak špatné nájezdy do otočky nemám, že to jen chce trochu pustit levou ruku. Tak jsem si řekl, že to rozjedu pěkně od začátku, abych se roztočil. No, rozhodně to nebylo dobré, netočil jsem se, neodhodil jsem kouli, jak jsem měl. Uvidíme, co mi na to trenér řekne. Asi mě nepochválí.
Špatné dny zažívají v Tokiu také mnozí další čeští atleti. Nacházíte nějaký společný jmenovatel, proč se tak děje?
Mohly by jím být i zdejší podmínky, na které nejsme nikdo zvyklí. Na mistrovství světa v Dauhá bylo předloni venku podobně, jenže stadion byl chlazený na nějakých 24 stupňů a klimatizace vzduch vysoušela. Tady i když sluníčko nesvítilo, stejně mi bylo vedro, jsem úplně promočený. Nesvědčí to ale víc lidem, nejen Čechům.
