Kdyby se olympiáda v Tokiu odehrávala v původním termínu, nejspíš by v Japonsku vůbec nebyla. O šanci stát se nejúspěšnější britskou olympioničkou (gender nerozhoduje) by kvůli zranění přišla.
Ale hry se odložily a Laura Kennyová tak teď v Tokio může přepsat historii.
„To víte, že bych chtěla. Snažím se ale na rekordy nemyslet, nemyslet ani na medaile. Ale lhala bych, kdybych řekla, že ani jedno nechci,“ usmívá se britská dráhová cyklistka, čtyřnásobná olympijská vítězka.
Loni prožívala těžké časy.
V lednu na Světovém poháru v Kanadě nepříjemně upadla a zlomila si rameno.
„Nemyslela jsem si, že to bude kdovíjak vážné. Ale pak náš lékař viděl rentgen a říkal: Takhle si lidé lámou kosti na motorce, ne na kole,“ líčila.
Když se o měsíc později k závodům vrátila, na světovém šampionátu v Berlíně si pro změnu zlomila ruku.
„To nevymyslíš, říkala jsem si. Až po týdnu jsme zjistili, že je ruka zlomená. V tu chvíli jsem si říkala, že je hotovo, že už toho mám dost. Je neuvěřitelné, že jsem se za rok dala do kupy takovým způsobem, že teď budu moct soutěžit ve třech disciplínách,“ říká.
Nejen soutěžit, rovnou je vyhrát. Momentálně je zdravá, motivovaná, připravená.
A navíc, z minulých dvou her si s sebou nese unikátní a těžko napodobitelnou bilanci. Pokaždé zasáhla do dvou závodů – omnia a týmové stíhačky – a pokaždé vyhrála.
A tak je to vlastně jednoduché.
Stačí si tuhle bilanci podržet, vyhrát všechny tři závody, do kterých v Tokiu nastoupí, a stane se nejúspěšnější britskou olympioničkou historie.
„Haha, vypadá to jednoduše, co? Ale já o tom raději nemluvím, nechci o tom rekordu slyšet, vědět, bavit se o něm. Prostě budu závodit, jak nejlépe dovedu,“ říká.
Absolutní rekord Britů v počtu medailí drží s osmi kovy Bradley Wiggins. Zlatých má ale jen pět. Šest zlat získali Chris Hoy a… ano, manžel Laury Jason Kenny.
I on pochopitelně může rekord překonat, byť původně na hrách vůbec startovat neměl. Po Riu si Lauru vzal, narodil se jim syn Albie a on ukončil kariéru, na rok na kolo nesáhl. Když ale viděl, jak se Laura po porodu začíná vracet, dostal taky chuť.
„Úplně ztratil lásku k tomu dál jezdit. Ale když mě viděl, říkal: Když do toho jdeš ty, možná půjdu i já. Začali jsme spolu chodit do posilovny, plavat a on najedou: Chybělo mi to,“ líčila Kennyová.
Dokonce si střihl i pár cyklokrosů, kde sice dojížděl mezi posledními, ale bavilo ho to.
Podobně jako jeho ženu, která nikdy neměla v úmyslu končit.
„Už v roce 2016, kdy jsem otěhotněla, tak jsem Jasonovi řekla, že se ještě necítím na to jít do sportovního důchodu. Že bych chtěla odjet na další hry jako máma. Hodně jsem podcenila to, jak těžké je být napůl mámou a napůl profesionální sportovkyní. Ale povedlo se,“ usmívá se.
V Británii se o Kennyových díky zlatým medailím mluví jako o Zlatém páru. Po obou jsou pojmenovaná sportovní centra, jsou párem, ke kterému spousta mladých vzhlíží.
KDYŽ DVA SE RÁDI MAJÍ... Britští dráhoví cyklisté Laura Trottová a Jason Kenny se zlatými medailemi v Riu
Přitom to tak být nemuselo.
Malá Laura se totiž narodila předčasně, neměla úplně vyvinuté plíce, odmala trpěla astmatem. Lékaři rodičům radili, aby začala jezdit na kole.
Na tom už jezdila její starší sestra Emma a také maminka, která chtěla pár kilogramů zhubnout. A tak se k nim Laura přidala a už jí to zůstalo.
Premiéru na hrách si střihla doma v Londýně.
„Tehdy jsem od sebe nic nečekala, byla jsem prostě mladá holka, co se dostala na olympiádu. A pak najednou bum, bum, bum. Všechno se stalo tak rychle,“ vzpomíná na svá dvě zlata.
Do Ria už jela jako obhájkyně a velká favoritka.
„To už byl tlak na mou osobu pochopitelně větší. Ale já se s tím zvládla vyrovnat. Když jsem pak ale otěhotněla, spousta lidí mě odepsalo. Říkalo se, že už se nevrátím, že je to konečná,“ líčila.
To ona ale nikdy nechtěla. Vždyť jí bylo pouhých 24 let!
A tak si vzala za vzor sedmibojařku Jessicu Ennisovou-Hillovou, která po prvním dítěti brala stříbro v Riu a stala se také mistryní světa. Další motivací byla třeba Shelly-Ann Fraserová-Pryceová, dvojnásobná olympijská vítězka na stovce a čtyřnásobná mistryně světa na této trati. A také první maminka, která dokázala světový šampionát na nejkratší trati vyhrát.
Navíc, v britském týmu není jedinou maminkou. Vůbec poprvé má tým Velké Británie na olympiádě více žen než mužů. A také dvojciferný počet maminek.
„Už jen to, že jsem součástí týmu, který má více žen, je neuvěřitelné. Asi to jen dokazuje, že dívky momentálně mají víc a víc vzorů, ke kterým vzhlížejí a že je obecně více žen ve sportu, což je dobře,“ říká.
Její největší motivací pro příští dny pak nejsou rekordy, další zlaté medaile, ale syn Albie. Chce čas strávený bez něj využít, co nejlépe to jde.
„Chci se vrátit domů s pocitem, že ten čas, který jsem byla od něj, jsem využila naplno. Že jsem ho obětovala pro úspěch. Nepřijela jsem na olympiádu jen tak, zúčastnit se. Přijela jsem pro medaile, pro úspěch. Jinak by to pro mě nemělo cenu,“ říká naplno.
A stejné to pak má být i za tři roky v Paříži.
Momentálně si totiž ani ona a ani manžel Jason nedokážou představit, že by po Tokiu kariéru ukončili.
„Cyklistika je součást našich životů už tak dlouho, že si momentálně nedovedeme představit život bez ní. Bylo by hloupé končit, když je další olympiáda takhle blízko. Myslím, že tady budeme donekonečna,“ směje se.
