Bylo by to jistě zaměstnání snů. Vždyť Joseph Monier navazoval na rodinnou tradici, pracoval jako zahradník na zelených prostranstvích Tuilerijských zahrad, rozkládajících se mezi přenádherným Louvrem a řekou Seinou.
Jen kdyby tu nebyl ten trabl s květináči. Pořád praskaly. A praskaly. Jak chcete něco vypěstovat, když to pořádně nemáte kam zasadit? Každá zima byla pro zahrady pohromou, Monier se jal tedy problém řešit za pomoci selského rozumu.
Dříve se keramické nádoby opravovaly dráty zvenku, rozbité hrníčky byly po zásahu šikovného dráteníka jako nové. Proč metodu neupravit? Proč nedat dráty dovnitř? Sláva! Zrodil se železobeton. Kompozitní materiál, který k vysoké pevnosti betonu v tlaku přidává i pevnost oceli v tahu.
Řešení bylo s velkou pompou představeno na pařížské výstavě v roce 1867 a vzápětí patentováno na výrobu nádob a nádrží. Tuilerijské zahrady mohly začít vzkvétat. A také osobní Monierův byznys, velký úspěch měl se svými „bazény“, pouštěl se ovšem i do větších realizací.
Šťastného konce se on sám bohužel nedočkal, zle se ho dotkly války s Pruskem i rodinný osud. S jedním synem se rozhádal, druhý mu zemřel velmi mladý. I tak žije odkaz důmyslných květináčů všude kolem, nedává životní prostor jen květinám, nýbrž především lidem.
Hráz proti Hitlerovi
V československých luzích a hájích má železobeton stejně nezastupitelné postavení jako všude ve vyspělém světě. Přesto se najdou dvě charakteristické stavební vlny, které jeho přednosti využívaly dokonale.
Ta první měla zabránit nevyhnutelnému obsazení země nacistickým Německem v době první republiky. Československá vláda prozřetelně očekávala nebezpečí napadení, začala tedy budovat několik obranných linií, jejichž základem bylo Lehké opevnění vzoru 37, lidově zvané řopík.
Tři otazníky
|
Těchto pevností bylo na západních hranicích a následně v dalších řadách směrem ku Praze vystavěno během dvou let téměř deset tisíc. Všechny z kvalitního železobetonu, v nejvíce opevněné verzi byly stěny o tloušťce 120 centimetrů a měly odolat 37 střelám z děla ráže 155 milimetrů.
V boji je nikdo neotestoval, nejzazší linie zmizela se zabranými Sudety a ty vnitřní nacističtí sapéři s problémy vyhazovali do povětří tak, aby řopíky nemohly posloužit odbojovým skupinám k narušování protektorátu.
Panelstory
Další sériová železobetonová výstavba už byla čistě pro mírové využití, nejedná se o nic menšího, než jsou panelové domy. První testoval už v roce 1940 podnik Baťa, zlatá doba sídlišť se ovšem rozjela až za socialismu.
A to opravdu ve velkém. Potřebu nových bytů ve městech, do kterých proudilo stále více lidí, vyřešilo na osmdesát tisíc panelových domů formujících se ve vzorcích různých tvarů, před listopadovou revolucí v nich na území Česka bydlelo na tři miliony lidí.
Nejvyšší panelák stojí na Jižním Městě v Praze. Má dvě věže a se svými 81 metry a 23 podlažími je někdejší hotel Kupa na pražském sídlišti nejvyšším v Česku. U vrcholu jsou obě věže propojeny krytou mostní chodbičkou
Zpočátku byla snaha každou budovu ozvláštnit, tu nátěrem, tu mozaikou. Nevydrželo to dlouho. Ekonomika a nutná rychlost výstavby potlačily veškerou estetiku a stavaři oblékli socialistické Československo do šedé.
Nejvyšší dům panelového typu stojí na pražském Jižním Městě a měří 81 metrů. Délkový rekordman se 380 metry a čtyřiadvaceti vchody stojí v Liberci. Říká se o nich, že jsou jako králíkárny, daleko blíže však mají ke květináčům.
