Výzkum prokázal jasnou preferenci v receptu na ikonický pokrm tortilla de patatas (bramborová omeleta), pro nezbytnost cibule hlasovalo v anketě, jejíž výsledky vydal list El Mundo, 73 procent lidí, proti bylo 25 procent, zdržela se dvě procenta. Jednoznačně tedy zvítězila frakce concebollistas, procibulových. Sincebollistas mohou dál cibuli vynechávat, ovšem s trpkým pocitem menšiny.
Spor to přitom až tak jednoznačný nebyl. A nebylo možné ho podceňovat – týkal se totiž pokrmu, který byl v dějinách země víc než jen položkou na jídelním menu.
Budovat národ skrze tortillu
Někdejší marginální jídlo dělnické třídy, omeleta s vejci a brambory, se totiž během historie stalo produktem a nástrojem nacionalistické politiky, jak připomíná práce Tortilla a budování národa: případ španělské omelety Marii Reyes Baztánové.
Fish and chips. Za svůj národní poklad vděčí Británie imigrantům Je svéráznou národní institucí. Pokrm fish and chips držel morálku britské společnosti za první i druhé světové války. George Orwell ho obviňoval z toho, že udržuje dělnickou třídu v povrchní spokojenosti a zbavuje ji revolučních aspirací. Jeho kořeny však sahají mimo hranice Velké Británie. |
Jakkoli nadneseně a bizarně může ono tvrzení znít, autorka klade jeden fakt za druhým. Připomíná, že prosté jídlo překračovalo hranice španělských regionů. Paella má původ ve Valencii nebo Alicante, Katalánsko má klobásu butifarra, Baskicko se pyšní svými pintxos, pokrmy na špejlích, v Galicii je jako doma vařená chobotnice s paprikou. Tortilla je však součástí kuchyně všech oblastí. Proto může zosobňovat „španělskost“, národní svorník celé země.
Jako nástroj pro nacionalizaci španělské kuchyně a země ji používala na začátku dvacátého století vlivná intelektuálka Emilia Pardo Bazánová. Stranou nenechala jednoduchý pokrm ani diktatura Miguela Primo de Rivery. Tortilla, stejně jako všechny omelety, má původ ve Španělsku, hlásala kuchařka nacionalistického autora, novináře a kulinářského experta Dionýsia Péreze. Byl součástí proudu, který se vyrovnával s mnoha zpochybněními španělského národa a jeho identity, se ztrátou někdejšího impéria, s kulturní závislostí na Francii. A oporu hledal i v tradiční, španělské národní gastronomii, vysvětluje další studie nazvaná Jak uvařit národ.
A význam bramborové omelety pokračoval i za diktatury generála Francisca Franca. „Během ní byla podpora národní kuchyně obecně důležitým prvkem nacionalistické agendy, byla nahlížena jako významný národní symbol,“ uvedla Bazánová serveru INews. A upřesňuje, že v praxi to znamenalo, že Francův úřad pro turismus cíleně upozaďoval regionální pokrmy a vyzdvihoval právě tortillu a další „španělská jídla“.
Špagety kazí národní duši. Proti těstovinám bojovali futuristé i fašisté Podněcují v národu melancholii, lenost, pesimismus, zápecnictví. Proto těstoviny pranýřovali italští futuristé. A činí zemi závislou na dovozech, zatímco by se měla tyčit v heroické soběstačnosti. Proto je odmítali fašisté. Obě hnutí se ve třicátých letech minulého století snažila tradiční potravinu nahradit rýží. |
„Jeho posedlost propagací všeho, co bylo španělské a ryze národní, udělalo z tortilly jedno z nejoslavovanějších a nejoblíbenějších jídel španělské gastronomie,“ shrnuje Bazánová.
Puristé a nonkonformisté
Naprosté a bezrozporné národní jednoty se však ani v případě onoho pokrmu nedosáhlo. Patří do něj cibule, nebo ne? Je tortilla de patatas s cibulí přípustná, ryzí, nebo je kacířskou úchylkou? Je pilířem čisté, národní kuchyně, nebo jejím pošpiněním nemístnou diverzitou?
Do ohně letitého sporu přilila v roce 2018 olej městská rada Betanzosu v Galicii, jejíž tortilly jsou považovány za nejlepší v celém Španělsku. Před tamní soutěží o nejlepší tortillu de patatas totiž úředníci vyhlásili, že cibule má na ni vstup zakázán. Povolenými ingrediencemi byly jen vejce, brambory, olej a sůl. „Nic víc,“ zdůraznili představitelé města.
Tamní šéfkuchař Alberto García, několikanásobný vítěz tortillových betanzoských i celošpanělských klání, pro The Guardian v roce 2018 připomněl, že staré španělské recepty cibuli připouštějí. „Jenže upřímně řečeno, Betanzos se stal pro svou omeletu slavným díky místní kuchařce señoře Angelitě, která je připravovala před víc než stoletím bez cibule,“ líčil s tím, že k zastáncům takové tortilly se řadí i on.
A jakkoli podle něj otázka cibule nebyla pro omeletu nejpodstatnější, netvrdil, že tortilla s cibulí je „špatná“, vyjasnění bylo třeba. „Je to tady v Betanzosu náš ekonomický motor, takže potřebujeme konsenzus,“ přiznával.
Nynější anketou ho dostalo nejen galicijské město.
Poučme se z Trumpa
A procibulovém postoji našli společnou řeč lidé jinak rozdělení v politických otázkách. V řadách „concebollistas“, stoupenců cibule, se sešikovalo jak 73 procent stoupenců socialistické strany, tak 72 procent voličů konzervativní, jak 65 procent sympatizantů levicového uskupení Podemos, tak 69 procent stoupenců krajněpravicové strany Vox i 74 procent voličů střední pravice ze strany Ciudadanos.
Ukázkově však cibule nekráčela pouze skrze politické spektrum. Oslovuje společnost napříč genderem a věkem, straní jí 73 procent žen a 72 procent mužů, 69 procent mladých mezi osmnácti a šestadvaceti roky věku a 75 procent ve věku od pětačtyřiceti do čtyřiašedesáti.
Veřejnost nebere spor na lehkou váhu navzdory jasným výsledkům ankety. „Vyzývám vás, abyste přijali vítězství se sportovním duchem a prohru se stoickým klidem,“ tweetoval redaktor listu El Mundo Gonzalo Suárez. Leckteří stoupenci cibulové nebo proticibulové strany to však nezvládli, opačný tábor uráželi, neskrývali rozhořčení.
List The Guardian však s nadějí hledí na hlas rozumu zosobněný jedním z politicky prozíravých a pokorných příspěvků na Twitteru: „Musíme se naučit poslouchat a rozumět sincebollistas, stoupencům tortilly bez cibule. Protože Brexit a Trump jsou dokladem toho, co se stane, když k tomu nedojde.“ Španělsko ví, že nejde o málo.
