„Byla jsem celkem klidná, věděla jsem, že mám nějaké zkušenosti... Zkrátka jsem si věřila,“ přiznala reprezentantka.
A ukázalo se, že oprávněně. Navíc k mistrovskému dresu jste v polovině června dostala i letenku na olympiádu do Japonska. Už se vaše myšlenky soustředí pouze jedním směrem?
Hned po šampionátu jsem se začala chystat. Odjela jsem trénovat do Švýcarska, snažili jsme se přípravu co nejvíc zefektivnit. Přitom před republikou jsem nominaci moc neřešila. Musím říct, že olympiáda pro mě tehdy byla až druhý cíl.
Euforický křik i potok slz. Jak v souboji o hry Neumanová porazila Noskovou |
Na rozdíl od Nikoly Noskové, pro kterou bylo Tokio od začátku na prvním místě. Ta v nominaci věřila i díky vítězné časovce. Nebylo vám jí trochu líto?
Na jednu stranu asi ano, ale na druhou mě překvapilo, jak se pak zachovala. Její ublížená slova nebyla zrovna profesionální. Aspoň takový je můj názor. Přitom bylo jasné, že časovka na nominaci nebude mít vliv, protože na olympiádě jedeme jen hromadný závod. A já přece taky musela počítat s tím, že to buď klapne, nebo neklapne.
Když jste v lednu oznámila, že definitivně přecházíte na silnici, mluvila jste spíš o olympijských hrách za tři roky ve Francii. Jaký je to pocit, že si nakonec premiéru odbudete už letos v Japonsku?
Asi si to ještě úplně neuvědomuju. Počkám až do Tokia. (směje se)
Co vašemu úspěchu říkala rodina?
Rodiče byli nadšeni, stejně jako babička s dědou a obě ségry. Kvůli nim jsem si řekla, že když už jsem tak blízko, že si za tím půjdu. Věděla jsem, že budou mít obrovskou radost. A já ji mám teď taky.
Tereza NeumanováČeská reprezentantka v cyklistice se narodila 9. srpna 1998 v Třebíči. Rodiče ji odmalička vedli ke sportu, zkoušela nejen kolo, ale také atletiku, gymnastiku, plavání, sjezdové lyžování, rychlobruslení či hokej. Kromě toho chodila do baletu, hrála na flétnu, klavír a saxofon. Nakonec se ale rozhodla pro kolo. Kombinovala silniční cyklistiku s dráhovou a přidala i horská kola. Letos se však definitivně rozhodla pro silniční cyklistiku, načež okamžitě uzavřela roční kontrakt se španělským ženským týmem Burgos Alimenta. V polovině června se stala podruhé v kariéře mistryní České republiky, čímž si zajistila účast na letošní letní olympiádě v Tokiu. |
Už jste vyfasovala olympijské oblečení? Mimochodem, jak se vám líbí styl a la kroj?
Vyzvednu si ho příští týden. A jak se mí líbí? Mám ráda tradice a když se kamarádky oblékaly do krojů, tak jsem byla nadšená. Na druhou stranu, na sportovní akce bych asi zvolila něco modernějšího.
Jinými slovy se vám kolekce zrovna moc nelíbí?
To jsem neřekla. Je to originální, pěkné, chápu, co se tím snažili návrháři vyjádřit. Jen bych prostě asi pro sport zvolila něco jiného.
Je jasné, že letošní olympiáda bude jiná. Kvůli hrozbě covidu nesmí do hledišť diváci a ani sportovci se nedostanou na jiná odvětví, aby zafandili ve volnu svým reprezentačním kolegům. Jak vnímáte tuhle stránku her?
Ani mi to moc nevadí. Jistě, nebudeme moct na jiná sportoviště, ale já stejně hned po olympiádě odjíždím do Španělska, kde mám hned další víkend zase závod, takže z tohoto pohledu bych vlastně ani neměla čas chodit se dívat na jiné sporty. A před závodem bych si to nedovolila. Ale tak třeba za tři roky by to mohlo klapnout lépe.
V posledních letech jste se celkem dost věnovala závodění na horských kolech, proč jste se nakonec rozhodla pro silnici?
Já odmalička kombinovala silnici, biky a dráhu. Pak jsme měla období, kdy mě silnice a dráha ubíjely, a byla jsem skoro na skončení, ale dostala jsem možnost jezdit biky a hrozně mi to pomohlo. Vnitřně jsem si pak určila, že po kategorii U23 se definitivně rozhodnu, co budu jezdit dál. No a já si vybrala silnici.
A hned jste také oznámila přestup do zahraničí – do španělského týmu Burgos Alimenta...
To jsem věděla hned, že musím za hranice, pokud chci, aby moje ježdění mělo nějakou úroveň.
Hned na začátku jste ale ve svém novém působišti zažila pořádnou nepříjemnost, srážku s autem...
To je pravda. Nějaká žena nás na soustředění nedaleko Calpe záměrně vybrzdila za jedním kruhovým objezdem. A my do ní narazili. Naštěstí jsem měla jen odřený obličej a poničené kolo. Mnohdy tyhle srážky končí hůř.
Asi si svoji nominaci ještě tak úplně neuvědomuju. Počkám až do Tokia.
Nebojíte se teď po takové zkušenosti trénovat na silnici?
Já moc jiných variant na výběr nemám. Nebojím se, ale mám respekt. Když vidím podobnou situaci, kdy přede mnou jede auto pomaleji, dávám si větší pozor.
Předpokládám, že ve chvíli, kdy sama usednete za volant, jste spíš vůči cyklistům chápavý řidič. Nebo se pletu?
Ne, opravdu jsem ohleduplná. Někdy možná až moc. Kolikrát, než nějakého cyklistu předjedu, tak se za mnou už vytvoří slušná kolona.
Když znovu odbočím k vašemu závodění, nepřemýšlela jste někdy i nad cyklokrosem?
Ne, a ani to neplánuju. Je při něm zima. (směje se) Jela jsem jen jeden závod, někdy ve starších žákyních a bylo to špatné. A když vidím, jak musí jet kolikrát v bahně a zimě, tak to mě teda vůbec neláká.
Vy jste prý coby dítě zkoušela celou řadu sportů, čím si vás nakonec získalo kolo?
Nevím, tak nějak se to vyvinulo. Postupně všechny sporty tak nějak odpadávaly, ať už to byla atletika, gymnastika nebo plavání. A když jsem pak měla problémy s koleny kvůli růstu, tak mi pan doktor řekl, že bych měla zase začít víc s cyklistikou. A já šla rovnou závodit.
Přitom z vás klidně mohla být výborná rychlobruslařka...
Jo, s rychlobruslením jsem začala v době, kdy u nás zažívalo obrovský boom, jenže pořád nebyl ovál, nikam se to neposouvalo a já v něm neviděla budoucnost.
Sledujete ho tedy aspoň jako televizní fanoušek?
Sleduju biatlon, lyžování nebo hokej. Ten jsem doma v Třebíči taky hrála, čtyři roky. A teď jsem koukala i na fotbalové mistrovství Evropy. Moc jsem teda nechápala pravidla, ale přítel mi je naštěstí dost trpělivě vysvětloval. (usmívá se)
On vám fotbal a vy jemu zase hokej?
Tak nějak by to asi mohlo být, ale on chápe i ten hokej. Vlastně všechno (usmívá se)
Máte i nějaké nesportovní koníčky? Četla jsem, že jste jako dítě dělala balet a hrála na několik hudebních nástrojů. Pořád ještě to umíte?
Koledy u vánočního stromečku asi zvládnu, ale jinak už moc ne. Hrála jsem na flétnu, na klávesy a chvilku i na saxofon.
Zpívání jste nezkoušela?
Jo, ve sprše, ale myslím, že velký úspěch bych se zpěvem neměla. Raději zůstanu u cyklistiky. (směje se)
Když vás tak poslouchám, zažila jste někdy chvíli, kdy byste přišla domů ze školy a neměla před sebou žádný kroužek nebo zájmovou činnost?
Popravdě moc ne. Ale já jsem za to byla rodičům vděčná. Spíš se mi pak stávalo, že když jsem odešla na střední školu a neměli jsme odpoledne trénink, říkala jsem si: Jejda, co já budu dělat? (směje se) Mně rozhodně víc vyhovuje striktní režim, než být pánem svého času. Pořád se snažím plánovat.
Kde vy teď vlastně žijete? Ve Španělsku?
Ne, ve Švýcarsku. Odtud cestuju, kam je potřeba. Ve Španělsku jsem ale byla taky měsíc a půl v kuse, protože bylo období, kdy jsme měli hodně závodů.
A jak často se dostanete do Třebíče?
Teď jsem se tam podívala po půl roce. Jinak to kvůli všem těm covidovým opatřením nešlo. A když se to pak začalo jakžtakž rozvolňovat, byly pořád nějaké závody.
Každopádně dál považujete Vysočinu za svůj domov?
Samozřejmě. Vždycky se sem budu ráda vracet. Pokaždé hned vím, že jsem doma.
A už také víte, co budete dělat, až jednou s cyklistikou skončíte?
Když se mi podaří úspěšně dostudovat, tak asi učitelka s aprobací tělocvik a občanka.
Říkala jste, že máte mladší sestry, takže trpělivost s mládím zřejmě mít budete. Nebo ne?
Ráda bych řekla, že ano, ale moje sestry, které mimochodem také hodně sportují, by asi měly úplně jiný názor. (směje se)
