Těšil se na unikátní atmosféru olympijské vesnice. Těšil se na fandění ostatním sportovcům. Těšil se a zároveň se obával možných tisíců diváků podél trati tokijského kanálu.
Jenže nic z toho letošní olympiáda nenabídne.
Místo objevování města a atmosféry her budou zřejmě odsouzeni k přesunům pouze z ubytování na závodiště a zase zpátky.
„Olympiáda tím přichází o většinu z toho, kvůli čemu jsem se na ni chtěl jednou podívat,“ přiznává Rohan. „Nevím, jestli se dá říct, že se na ni teď těším. Abych byl upřímný, těším se, až bude po ní a budu mít čas zase na jiné věci než jen trénování.“
Jen jedno místo
Zároveň je samozřejmě rád, že se mu do Tokia podařilo kvalifikovat. Ve vodním slalomu je na hrách pro každý stát k dispozici maximálně jedno místo na kategorii. A obzvlášť v nabité české reprezentaci je o letenky tradičně velký boj.
„Ti nejlepší na olympiádě startují, ale je jich míň. Takže je tam trochu snazší uspět (než například na mistrovství světa), ale rozhodně to není jednoduché,“ komentuje Rohan.
Rozhodnuto! V Tokiu nás bude reprezentovat mezi kanoisty Lukáš Rohan. Gratulujeme! https://t.co/HInlRdqZy4
Mezi nejlepší singlkanoisty se řadil už v juniorské kategorii, když v roce 2013 vybojoval v osmnácti letech stříbrnou medaili z mládežnického mistrovství světa. Tehdy však ještě byla jeho hlavní disciplínou deblkanoe, na které jezdil s Adamem Svobodou.
Nagano v Liptovském Mikuláši
„Na singlu jsem začal závodit kvůli tomu, že byl lepším doplňkem pro debl než kajak, na kterém jsem jezdil do té doby,“ vysvětluje. „Moc mě to nebavilo, protože mi to nešlo. Ale pak se vše zlomilo.“
Se singlkanoí se sžíval ve volném čase, zatímco příprava se Svobodou na deblu v roce 2013 vázla. Parťák onemocněl, a tak před jejich nejdůležitějším závodem téměř netrénovali. Tím větším překvapením bylo, když pak juniorský světový šampionát ovládli.
„To fakt vůbec nikdo nečekal,“ vypráví Rohan. „Vždycky říkám, že to pro nás bylo takové malé Nagano v Liptovském Mikuláši.“
Vzápětí se ale mistrovská dvojice rozpadla a do sezony 2014 už nastupoval Rohan v seniorské kategorii jako singlíř.
„Že jsem přišel do seniorů jako juniorský mistr světa na deblu? To nikoho nezajímalo,“ vzpomíná.
Vůbec se nebát není dobře
Ve vodním slalomu se navíc musí závodníci popasovat nejen s divokou vodou, ale často i s vlastní hlavou. V začátcích je potřeba překonat strach z vody.
„S tím se potýká většina lidí, když začne jezdit na vodě. Někomu to trvá déle, někomu kratší dobu. A potom existují výjimky, které se nebojí vůbec. Což si myslím, že není dobře,“ povídá.
Postupem času se strach posouvá, až úplně zmizí.
„Nejdřív se bojíte přejet proud, z vracáku do vracáku. Pak se naučíte eskymácký obrat a za nějakou dobu zjistíte, že vlastně není důvod něčeho se bát.“
Otázka, co provést s vlastní psychikou, je podle Rohana u vodních slalomářů možná ještě důležitější než v jiných sportech. „Hlava je hodně podstatná, u slalomu je její význam až extrémní,“ myslí si.
I proto na svém mentálním nastavení aktivně pracuje.
„Dřív jsem nedával až takovou váhu tréninku. Když jsem zkazil tréninkovou jízdu, choval jsem se jinak, než jak bych se ve stejné situaci zachoval při závodě. Teď se snažím víc soustředit na to, abych hlavou fungoval vždycky stejně, na tréninku i na závodech,“ popisuje.
Lukáš Rohan, syn…
Poradce měl doma každopádně špičkového. Vždyť otcem Lukáše Rohana je Jiří Rohan, dvojnásobný stříbrný medailista z olympijských her na deblkanoi v letech 1996 a 2000. Vypadá to tedy, že vodácká kariéra Rohana juniora byla od začátku jasná.
Nebo ne?
„Naštěstí jsem neměl úplně dané, že bych musel jezdit na vodě a že by přes to nejel vlak. Kdybych to takhle měl, dneska vodní slalom určitě nedělám,“ říká.
U trojského kanálu se přesto od malička pohyboval, a tak jeho sjíždění zkoušel. „Ale spíš jsem dělal jiné sporty, které mě bavily mnohem víc.“
Fotbal, atletika, florbal… to vše v dětství zkusil, než zakotvil u vody. „Ta mě nakonec chytla díky partě lidí a díky trenérovi. Pak se mi začalo i trochu dařit a já nejednou zjistil, že slalom je sportem, kterému se chci věnovat.“
Tím se slavné jméno do světa vodního slalomu vrátilo. „Lhal bych, kdybych řekl, že mi v něčem nepomohlo,“ přiznává Rohan. „Na druhou stranu, když jsem byl malý, tak mě to i trochu vadilo. Jel jsem na start a komentátor hlásil: Tady jede Lukáš Rohan, syn…, a vlastně se mluvilo jen o tátovi.“
Změna mnoha plánů
Dnes už jsou takové situace výjimkou. Vždyť na cestě za olympijskou kvalifikací se Lukáš Rohan stal v září 2020 v Troji vicemistrem Evropy. Přitom jeho pouť loňskou sezonou nebyla až tak jednoduchá, jak si na začátku roku představoval.
Pro zdárnou kvalifikaci na olympijské hry chtěl v roce 2020 udělat maximum. Přerušil studium na vysoké škole a všechny plány směřoval jen k přípravě. Jako každoročně trávil zimu v Austrálii, aby mohl v teple trénovat.
„Připravoval jsem se tam nejvíc, jak jsem mohl. Když jsem se loni v březnu odtud vrátil, byl jsem na tom fyzicky asi nejlépe, co jsem kdy byl.“
Jenže přišla pandemie a dlouhá nejistota, co s olympijskými hrami a slalomářskou sezonou bude. „Byl jsem z toho hodně skleslý,“ vrací se do loňského jara. „K něčemu se upínáte, pak se to takhle ztratí a vůbec se neví, co bude.“
Ve velké české konkurenci přitom počítal s tím, že víc než jednou se na hry dostat nemusí.
„Připravoval jsem se na olympiádu v Tokiu s tím, že by mohla být jedním z vrcholů mé kariéry,“ vypráví. Jenže hry odložili a on musel všechny plány měnit. Najednou měl spoustu volného času.
„Objel jsem velký kus Česka, začal lézt po skalách a dělal jsem věci, na které normálně není čas. Takže musím říct, že jsem si to období nakonec hodně užil.“
Dokud budu nejrychlejší
V těchto dnech dokončuje svou diplomovou práci v oboru mediálních studií a nijak se netají tím, že po konci kariéry by chtěl přeskočit z kánoe do role sportovního novináře, ideálně do komentátorské buňky.
„Chtěl bych být tím, kdo ty momenty zprostředkovává,“ vysvětluje. „Už jsem měl možnost si vyzkoušet pozici spolukomentátora a hrozně mě ta práce chytla. Mluvit o něčem, co mě zajímá, sdílet své myšlenky, přenášet je lidem.“
A kdy se mají současní sportovní komentátoři začít bát o svá křesla?
Kdo ví…
Triumfující Rohan: Největší úspěch v kariéře. Vyhrát se šťouchem je neobvyklé |
„Vůbec nedokážu říct, kdy skončím. Pořád cítím, že se zlepšuji, což je velká motivace. Snažím se být nejrychlejší. Když budu vědět, že nejrychlejší už být nemůžu, přestane mě voda naplňovat.“
„Dokud v tom uvidím nějaký smysl, rád bych vodní slalom dělal dál. Ale chci být připravený na to, že jednou skončím. Nechci strávit život jen u vody,“ říká.
Vzápětí dodává: „Na druhou stranu si život bez vody nedokážu představit.“
Od nedělního galapředstavení v pražské Troji je to i ve Světovém poháru pro Lukáše Rohana život vítězný.
