Autor námětu Janek Kroupa, původní profesí investigativní novinář, píše v Božích mlýnech vlastně pomyslné pokračování svých seriálů Expozitura a Atentát. Jen vyměnil spoluscenáristu – Josefa Klímu vystřídal Jan Drbohlav – a posunul se od vyšetřování zločinů k selhávající justici.
Ve chvíli, kdy vysmátí padouchové odcházejí od soudu bez trestu, nastupuje parta, která bere spravedlnost do vlastních rukou. V podstatě malí čeští Avengers, kteří místo nadpřirozených schopností a filmařských akčních efektů používají pasti, léčky a finty těžící z Achillových pat jednotlivých vyvrhelů.
Potřeba humorného nadhledu
Což je sice hezký nápad, ale potřeboval by opravdu hodně humorného nadhledu, nikoli nadsázku coby pomocný nástroj, jak ospravedlnit trhliny v logice. Zvláště když se Boží mlýny zahlcují spoustou klišé.
Zlosynové jsou vesměs zbohatlíci spojení s podsvětím, kteří se chlubí kasinem nebo kariérou za minulého režimu, rozdávají úplatky, na nepohodlné svědky si najímají zabijáky. A proti nim stojí vzácně poctivý, tudíž odstavený policista, jeho oddaný parťák, zvídavá reportérka a student, jehož zazobaný a k synově apanáži štědrý tatínek, též zapletený do korupčních afér, poskytuje vysvětlení, kde mstitelé na svou nákladnou činnost vůbec berou peníze; volného času mají zjevně dost.
Přemíra šablon prakticky znemožnila vznik plnohodnotných postav, příběhem se pohybují spíše typizované figurky, počínaje akademikem se slabostí pro dýmky v podání Martina Myšičky a konče Matějem Ruppertem, jehož charakteristika mafiánského bosse hraničí s parodií, o jeho poskocích nemluvě.
 |
Vtip se vynoří vzácně, zpravidla kolem policisty v pojetí Roberta Nebřenského. Jinak dolování smíchu působí hodně strojeně, ať už se týká využití známých jmen jako Otakar Vávra, nebo dává smyšlené advokátní kanceláři název Zavřel a Nepustil. Vyloženě rušivě pak účinkuje hudba, která co chvíli ohlašuje přepjatý důraz na běžnou situaci; nápodoba jazzových hrátek z děl Woodyho Allena tu zkrátka nesedí.
Známý pachatel a moralita
Pro detektivku je zhoubný fakt, že pachatele zná divák od začátku, pro komedii zase moralita – zkorumpovaní strážci zákona dovedli bavit snad jenom ve stylu Prohnilých.
Milé zpestření sice představuje zpětná rekapitulace nástrah, jenže záleží na jejich rafinovanosti. Třeba v první epizodě vcelku důmyslnou lest nakonec zhyzdí neobratná přestřelka, v druhé je zase pomsta prostřednictvím falzifikátů uměleckých děl překombinovaná a v závěrečném dílu, kde dojde mimo jiné – už zase – na privatizační podvody, cinklé zakázky, prostituci nezletilých a vietnamskou tržnici, se finální svatba vyjímá jako pokus o kouzlo nesmyslu z úplně jiného kusu.
Ani zkušenost režiséra Jana Hřebejka zkrátka nemohla najít pravou míru odstupu pro látku, kde se reálné politikum smrskává na obraz golfových nabobů a nadto se sráží s pohádkou o dobrodincích.
Představitelka novinářky Eliška Křenková v jednom rozhovoru přiznala, že ze scénáře ještě žánr komedie nevyčetla. Těžko se však hledá i ve výsledných Božích mlýnech, pokud se za zábavu nepovažují vykonstruovanost děje, operetní převleky a chorobná posedlost vizí světa nedotknutelných boháčů.
