Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvČeské detektivky jsou stále populární a podílejí se na nich i opravdoví odborníci. Vrchní policejní rada a policejní historik Michal Dlouhý spoluvytvářel například legendární Četnické humoresky a nově se podílel také na novém seriálu České televize, Zločinech Velké Prahy.
„V roce 2009 jsem byl Českou televizí osloven, jestli bych nepřipravil námět na kriminální seriál z období první republiky,“ záměr se Dlouhému líbil a na základě svého dlouholetého osobního výzkumu se pustil do práce.
„Jednotlivé díly jsou inspirovány případy, které se skutečně staly,“ vysvětluje policejní rada. „Ty ale byly samozřejmě upraveny tak, aby to vyhovovalo seriálu. V každém z 10 dílů se odehrává jeden uzavřený případ. Ale na rozdíl od jiných projektů se může divák podívat do zákulisí, tedy do profesního života jednotlivých představitelů, ale i do jejich soukromí.“
„Co se případů týče, jedná se výhradně o vraždy,“ pokračuje Dlouhý. „Ty byly v té době nejzávažnějšími trestnými činy. A škála vražd byla široká, tedy vraždy úkladné, loupežné, zjednané, ale i ostatní, třeba vraždy z vilnosti. Všechny plnily ve své době v novinách černou kroniku, vyvolávaly zájem veřejnosti.“
Podle Michala Dlouhého byla řada vražd v éře první republiky vyloženě brutální a morbidní. „Až to člověka překvapuje, co všechno byli pachatelé schopni napáchat. Šlo například o rozmlácení člověka sekerou, čtvrcení mrtvol.“
„Vraždilo se prostě tím, co měli pachatelé po ruce, tedy kladiva, klacek, případně střelné zbraně,“ říká Michal Dlouhý. Většinou se jednalo o loupežné vraždy, případně se pachatelé chtěli zbavit nepohodlného partnera, příbuzného nebo dědice.
„Brutalita, s níž k těmto vraždám došlo, často vyloženě překvapí. Mrtvoly byly často velmi zdevastované. Ještě že čtenáři neměli k dispozici barevné obrázky v tisku. Vidět to v barvě, to by bylo něco hrozného,“ popisuje policejní rada.
Seriál Zločiny Velké Prahy se zabývá i tím, jak skutečně policejní orgány v meziválečném období fungovaly. „Pokud se stal trestný čin nebo zločin na venkově, tak ho vyšetřovali četníci. V několika málo městech s vlastním statutem, kde byly zřízeny státní policejní úřady, působila státní policie, tedy detektivové, tak uniformovaní strážníci.“
„V návaznosti na vznik Velké Prahy, ke kterému došlo 1. ledna 1922, začalo postupné rozšiřování působnosti pražského policejního ředitelství do 38 obcí ze sousedních politických okresů, tedy třeba z Karlína nebo Smíchova. Tam tedy přicházela státní policie, tedy začala působit tam, kde dříve působili četníci.“ A právě o této éře seriál ČT pojednává.
Michal Dlouhý se v Rozstřelu zamyslel i nad tím, jak technologicky vyspělá byla československá meziválečná policie. „Byli jsme součástí rakousko-uherské monarchie. Bylo přímé spojení pražského policejního ředitelství na ředitelství ve Vídni. Řada důstojníků četnictva byla odkojena monarchií. Byli to jazykově velmi dobře vybavení lidé. Studovali odbornou kriminalistickou literaturu.“
„Meziválečná československá kriminalistika tedy nebyla žádnou popelkou,“ uvádí Dlouhý. „Československo bylo například jedním ze zakládajících států Mezinárodní komise kriminální policie, která vznikla v roce 1923 ve Vídni.“
Podle Michala Dlouhého fungovala v Praze už od roku 1903 daktyloskopická evidence. Od roku 1909 se v Čechách používali cvičení psi. Později vznikla na našem území mechanoskopie, to je nauka o stopách nástrojů na vyloupených pokladnách, o čemž pojednává i jeden z dílů známého seriálu Dobrodružství kriminalistiky. „Nemáme se za co stydět, spíš naopak,“ dodává Dlouhý.
Je něčím specifická česká kriminalistika? Jak naopak kriminalistiku mění moderní technologie? I na to Michal Dlouhý odpovídal v Rozstřelu. Jako ředitel Pyrotechnické služby Policie ČR hovořil i o tom, který incident za svou kariéru považujete za nejzávažnější a zavzpomínal i na výbuch skladu s municí ve Vrběticích na Zlínsku.
