Cesta do Japonska se nakonec posunula do příštího roku, Tomeček však dokázal vystrojit veselku i tak. „Svatba byla hezká, pan řídící se hodně snažil, nemůžeme si stěžovat. Jak jsme si to přáli, takové to bylo,“ usmívá se čerstvý ženáč.
O jeho sportovním roce se to stejné říct nedá, místo olympiády bylo jejím vrcholem pouze mistrovství republiky.
Byl to pro vás promarněný rok?
Po sportovní stránce byl nudný. Kdybych řekl, že byl nudný jako takový, tak by mě vaši čtenáři asi odsoudili, a já to beru, protože lidé mají i existenční problémy. Řeší závažnější starosti než sport.
Jakub Tomeček* mistr Evropy i bronzový z Evropských her. |
Pro vás bylo střílení také existenční otázkou?
Zaplať pánbůh nikdy nehrozilo, že bychom doma neměli na jídlo. Fotbal a hokej, velké sporty bez diváků, jsou na tom jinak, to je jasné.
Vy teď musíte být obzvlášť rád, že jste jako sportovec zároveň státním zaměstnancem, že?
To samozřejmě jsem. Jsou to určité jistoty. Není to tak, že bych zbohatl a stal se rentiérem, ale zrovna v dobách, kdy není nic jistého, je to parádní základ. Vím, že mi přijde výplata, a nemusím řešit, co bude.
Komunikuje s vámi reprezentanty Český olympijský výbor ohledně příprav olympiády?
Martin Doktor jako šéf české mise s námi v kontaktu je, a teď se frekvence komunikace stupňuje. Posílá nám e-maily, popisuje situaci. Víme, že se pracuje na rizikových plánech, známe postoje světových organizací včetně té zdravotnické. Je to zajímavé. Nevím, jestli nám tají nějaké špatné zprávy, ale to, co nám předává, je většinou pozitivní. Asi aby nás udržel při víře.
Že olympiáda příští rok bude?
Za sebe si myslím, že bude. Neví se jak, s kolika lidmi, ale že se uskuteční. Už jsou zpracované asi čtyři varianty možných scénářů, podle nichž by Tokio mělo proběhnout.
Podělte se.
První je, že jsme si s covidem poradili a vyřešili jsme ho. Druhá, že covid stále je, ale umíme s ním žít. Třetí je, tuším, špatný scénář, že nás pořád trápí pandemie. Ve čtvrtém se počítá s vakcínou. Tyto scénáře se pak různě rozvíjí.
To zní povzbudivě.
První startovací rachejtlí naděje bylo prohlášení Číňanů, že se na svou olympiádu chystají. Pro Japonce by byla v takovém případě tragédie, kdyby to oni nezvládli. Proběhly tam už první mezinárodní závody pro diváky, testovaly se různé formy karanténních opatření a trasování. Mají na to i nový superpočítač. Proto věřím, že olympiáda bude a ponese se v duchu vítězství nad covidem.
Záleží vám na tomto vítězství o to víc, že jste prvním českým olympionikem, který start v Tokiu vybojoval?
Osobně mi na tom záleží strašně moc, ale ne kvůli tomuto. Je to obrovská událost, strašně těžko se na ni nominuje. Vím, co to obnášelo, aby se to povedlo. Proto říkám, že mi není úplně jedno, jak by olympiáda proběhla, ale nechci ji za každou cenu. Chleba levnější nebude a řízků víc nesním. (směje se) Ale přeju si ji.
Co tím myslíte?
Lidské zdraví je na prvním místě, přes to nikdo nechce jít. Ale jestli pak soutěže budou s diváky, nebo bez nich, jestli nás budou denně testovat a budeme v izolaci, tak to jsou oběti, které sportovec je schopen přinést.
Museli jste se bez medaile z olympiády uskrovnit při plánování svatby?
Z vnorovského kostela jsme šli průvodem po silnici na hostinu. Pohoštění jsme měli v Lidovém domě. Shodli jsme se na tom, že než utrácet velké peníze za pronájem zámečku, raději pozveme víc lidí a užijeme si to. Pro nás bylo hlavní, abychom měli střechu nad hlavou a při oslavě nezmokli, kdyby pršelo. Svatba byla hezká, pan řídící se hodně snažil, nemůžeme si stěžovat. Jak jsme si to přáli, takové to bylo.
Měl jste svatbu se sportovní tematikou?
Úplně sportovní to nebylo, manželka vybrala zámecký styl. Použila prvky myslivosti, barvy do zelena a tak. Jediné, co mohlo můj sport připomínat, vymysleli moji kamarádi z Vlašimi – připravili pro mě úkol, v jehož rámci jsem se k nevěstě musel prostřílet.
Jak to probíhalo?
Střílel jsem ze vzduchovky do balonků. Bylo to docela drahé, musel jsem skupovat náboje a ty bohužel nepasovaly do zbraně, ze které jsem potřeboval střílet. Měl jsem kulový náboj, brokový náboj, ale potřeboval jsem diabolku do vzduchovky. Naštěstí jsem nakonec jednu diabolku koupil, vybral jsem si na střelu ten správný balonek, tam byl klíček a mohl jsem si nevěstu odemknout. Oni jí totiž dali kouli na nohu. (směje se)
Chodí s vámi žena na lov do lesa, když má vztah k myslivosti?
Už ano. Když jsme spolu začínali, nebyla schopna ani dokoukat film, kde by umíralo zvíře. Raději aby ve filmu umřel člověk než zvíře! Teď už chodíme spolu. Já toho popravdě moc nestřelím, poslední dobou chodím do lesa hlavně posedět, nemám lovecké štěstí. Bereme návštěvy lesa jako formu sociální interakce ve volném čase.
 |
Co lovíte?
Všechno, co se dá. Chodíme na společné hony, které v omezeném rozsahu mohou probíhat. Chodíme na drobnou zvěř, tedy zajíce či bažanty, nebo na naháňky, kde se loví spárkatá zvěř jako prase, jelen... Mám sloveno kde co, ale ohledně velkých trofejí jsem podprůměrný. Nemám kapitální kousek, kterým by se nikdo jiný pochlubit nemohl. Myslivost beru tak, že jde o kamarádství a zážitky. Někam se jde, člověk se seznámí, popovídá. Raději tohle než vystavovat trofeje.
Když trefíte bažanta, odnesete si ho domů a nachystáte k obědu?
Jasně. Snažím se zvěřinu, když to jde a pořadatel lovecké akce to umožní, i zpracovat.
Jste v lese pravidelně?
V podstatě ano. I když nejsou lovy, vždycky se najde důvod pro procházku se psem. Vezme se puška na rameno a jde se. Nemusí se ani vystřelit, ale hned to má jinou atmosféru. Flinta se vezme jen pro všechny případy, co kdyby.
To je přes zimu vaše jediná střelba?
Dokud to dovolují venkovní teploty, na střelnici jsme pořád. Dá se to do minus dvou stupňů, pak to není technicky možné. Při nižších teplotách železo promrzá a hrozí, že se zničí. Ani sníh střílení nesvědčí, protože bílá barva hrozně vytahuje oči.
